ALEPH - Thanatos (2016)

A už zase si musím rozbíjet hlavu o neprůzračnost progresivního metalu, kde zase poněkud nechápu, v čem tkví jeho pokrokovost. Zvláště jedná-li se o spojení s žánrem tak velkého spektra možností, že onen žánr samotný je vlastně progresivní sám o sobě. Je to jako bych si měl jít večer progresivně lehnou a nechat si zdát progresivní sen. Jenže já progresivně spát neumím a progresivní prášky na spaní v lékárnách neseženete. ALEPH se totiž věnují tvorbě atmosférického metalu a už můžete pouze věštit z křišťálové koule, čím že vás album „Thanatos“ nenásilně provede nebo násilně protáhne. Ono kolikrát můžete slovo progresivní nahradit slovem moderní. Jenže zde se nic moderního nenachází a první kytarové riffy alba mě vrací do světa smrti švédského death metalu, do kterého jsou nenásilně vpouštěny atmosferické klávesy. Kdesi jsem četl něco o death metalu pro intelektuály ve spojitosti s kapelou Edge Of Sanity, jenž mi právě úvod alba k obdivu nabídl. Progresivními jsme si navykli nazývat i kapely trochu techničtějšího zaměření a ALEPH mají v tomto ohledu vcelku hodně co nabídnout a ukazují velmi názorně, že nejsou žádní hudební nýmandi, ale nakonec se vydali trochu jinačí cestou strastí. Dávají přednost emocím a zvláště těm temným, a tak se úvodní skladba „The Snakesong“ po atmo death metalovém úvodu obrací na víru black doom metalu a ve spirále nečasu se kruhovitě přelévají vražedné motivy do nehostinnosti útrap, do kterých je v mocných dávkách přilévána pocitovost gothic rocku. Jak vidno, tak pokrok se nekoná, teda pokud nepovažujete za pokrok emocionální chaos, který je odvěce všudypřítomný a to jak ve sférách lásky, tak krutosti. A jak se tedy ALEPH vypořádali s chaosem, jímž se zabývá nemálo umělců, neb jeho inspirační studnice je naprosto bezedná? Klávesy hrají u tvorby ALEPH hodně důležitou roli pro navození atmosfér z říše tajemství černých měsíců, ale nejsou všudypřítomné a pouze svými nelichotivými zvuky v jednoduchých motivech se stávají pouze vzrušujícím doprovodným nástrojem temnoty. Pouze občas si černobílé klapky zahrají prim. Ale hlavně díky vířivým kytarám se staví ALEPH na stranu krutosti a je jedno, jestli se procházíte po rozbité cestě death metalu, nebo očistným ohněm black metalu. Jako vrávoravá chůze cynické melancholie na vás budou působit útrpné melodie a kytarová sóla jako déšť krystalů ledu působit mohou na rozháranou mysl. Neromantické romance pomalejších pasáží sveřepost lítostivosti probudí. Sázka na přeplácanost se již mnohým kapelám nevyplatila, ale ALEPH jako kdyby objevili skrytou zákonitost na ztrácení se. Vždyť kdo z nás se občas neztratí ve svých myšlenkových pochodech a v nejčistší myšlence poté neobjeví kus zvrácenosti. Album „Thanatos“ bych určitě progresivním nenazýval, ale lze jej označit za lehce avantgardní, když se ALEPH nebojí do ambientně znějících kláves vpustit i něco málo noise záludností. Všechny kapely vědí, co chtějí, ovšem ne všem se podaří docílit kýženého. ALEPH ale svého dosáhli, nebo alespoň mně se to tak jeví. 20.2.2016 (Rock´N´Roll Hell [8/10])