THE PROPHET - Dying (2015)

O některých kapelách se dá říci, že byly u zrodu něčeho výjimečného. Postupem času se počaly měnit, až podlehly jinému trendu. Ovšem jejich prvotní odkaz tu zůstal a ovlivnil mnoho jiných a jak se zdá, ovlivňuje dodnes. Stará škola švédského melodického death metalu má prostě své kouzlo i dnes a ruská kapela THE PROPHET je toho zářným příkladem. Možná bude jejich album „Dying“ vypadat jako vykrádání starého hrobu, ve kterém odpočívá odkaz In Flames, jenž sousedí s odkazy dalších hrobních pozůstatků švédského smrtícího kulinářství. Ale já dodávám, že to plenění hrobu je naprosto parádní. THE PROPHET budou asi znalci historie starých škol, neb brali pouze to nejlepší z oněch dob tak, aby to obstálo jak před fanoušky oněch časů, tak aby to přežilo v době současné. K tomuhle všichni loupežníci starých hrobů nemají tak luxusní nadání. THE PROPHET se nechovají jako slon v porcelánu a s naprostou lehkostí sázejí ostré melodie švédské oceli, které jsou již tisíckrát v různých verzích slyšeny, ale i přesto pořád mají svůj vražedný půvab. Thrashingové riffování zařezává svou jedovatost do zápěstí a vše žene kupředu zběsilá rytmika, která si pouze čas od času dopřeje nějaké to funerální ležéro, aby mohla nadále určovat nebezpečnou tepovou frekvenci stále živým. Pouze akusticko instrumentální romantika „Amid The Fogs Of Nothing“ dopřeje posluchači chvilku oddechu v první polovině alba. Album čpí archaismem na sto honů, přesto zní naprosto současně a jeho agresivita je tím správným protikladem k moderním melodicko death metalovým kapelám, jež využívají méně ostrého zvuku kytar a do muziky začleňují i melodické zpěvy. Jenže nejen melodickým death metalem jsou THE PROPHET živi a do svých skladeb vpouštějí i vlivy melodického black metalu, což se projevuje v netlumených kytarových poryvech chladu a štěkavý vokál se občas mění v táhlé chrčení jako krvavý dech v posledním tažení. To trochu přibližuje THE PROPHET ke sveřeposti Dissection. Album se nese, až na několik zpomalovacích strnulostí, opravdu ve vysokých otáčkách. Pouze závěrečná „Last Mourning Waltz“ je spíše střednětempou záležitostí s trochou epiky a předlouhým klavírním závěrem. Ten si mohli THE PROPHET teda odpustit, ale jedinou slabinu alba vidím poněkud jinde. Švédské kapely své doby sázely na svých albech na snadno zapamatovatelný hit za hitem, které se vryly do paměti na hodně dlouho a sem tam se neomezovaly v relativní rozmanitosti. Tady jsou ty skladby trochu moc semknuté v jeden celek, až to budí dojem poslechu jedné písničky a do vnitřní strany lebky se mi vryla pouze famózní náklepovka „One The Path“. Přesto hodnotím tohle album hodně vysoko, protože takhle poškrábaný záda z nějaké melodicko death metalové kapely jsem již dlouho neměl. 21.1.2016 (Rock´N´Roll Hell [8/10])