Od STRATOVARIUS jsem vždy měla ráda album, kterým začínalo toto tisíciletí. Jako by mne
k desce "Infinite" poutalo jakési tajuplné kouzlo. Kouzlo, jímž jsem chtěla být spoutána a
bavilo mě neustále bezhlavě padat do nekonečna nádherných melodií. Když jsem to letos srovnávala
s "Nemesis" z roku 2013, minulým počinem kapely, pocítila jsem zvláštní zklamání. Zdálo se, jako
by moje oblíbená skupina jaksi změkla, anebo se snad přetransformovala v nějakého popového či
klávesového maniaka. I když tam byly songy, kde tyto podmínky neplatily, ta krásná pozvolná atmosféra,
co mě dokázala vtáhnout do nitra své hudby za každé situace, se ztratila kamsi do prázdna. Už to
nebyli ti Straťáci, co jsem znala a které jsem chtěla. Po této zkušenosti jsem se od bandy "z vyšších
sfér" na čas odklonila a chtěla zapomenout na to, že se tak změnili.
A teď je tu znovu - nové album, tentokrát s jménem "Eternal". Kdo by se netěšil, když někdo jako
STRATOVARIUS vydává novou desku. I přes špatný pocit z minulého alba, jsem se rozhodla do této
novinky jít a poslechnout si, jak znějí Bojovníci Stratosféry 7 let po odchodu skvělého kytaristy
Tima Tolkkiho.
Deska "Eternal" se mi jeví jako další čistě melodický počin. I když se dá říct, že se klávesy
docela přizpůsobily a na albu jsou použity v normě, dosti ovlivňují celkový feeling songů. Měkkost
tedy zůstala. I přesto se zdá být album více sehranější a lépe načasováno k navození té správné
atmosféry. Úžasný hlas Tima Kotipelta mě vtáhl do středu děje okamžitě. Ten se mi na celých
STRATOVARIUS líbí snad nejvíc. Občas jsem si připadla trochu mimo - to když se celá melodie točí
pořád dokola, vyzní to spíše jako nedomyšlený kolotoč, který končí ztrátou zájmu o aktuálně poslouchaný
song. To se však děje jen občasně a časem si na to člověk více méně zvykne. Ovšem velké plus je, že
kytary se už tolik nepodmaňují klávesám, takže se můžou konečně pořádně rozparádit a vyřádit.
Další kladný bod spočívá v nezačlenění těch podivných umělých zvuků do skladeb, jako tomu bylo
například na "Nemesis". STRATOVARIUS se jednoduše konečně sehráli v nové sestavě a dali dohromady
album, co kombinuje prvky jejich předchozí tvorby a "Nemesis". Z toho, co se mi líbilo nejvíc,
bych vyzdvihla písničku "Shine In The Dark", která mi už po třetím poslechu neustále hrála v hlavě.
Dále "Feed The Fire" a "Man In The Mirror". Nejlépe je nastíněna atmosféra na poslední "The Lost
Saga".
"Eternal" se mi jako melodická deska líbí, mohli sice trochu přitvrdit, ale to už od této skupiny
asi čekat nemůžu. Na "Infinite" to sice nemá, avšak dospěla jsem k závěru, že asi nemá cenu odsuzovat
všechny nové věci kvůli tomu, že jsou úplně v jiném stylu než nejlepší výkon kapely. Každá deska má svou
tvář, která se někomu líbí a někomu ne, a tak to vždy bude. Každopádně z mého pohledu je to od
"Nemesis" velký posun dopředu. Člověk na tu melodiku akorát musí mít zrovna náladu. Hodnocení házím
zatím na 7 bodů a jsem zvědavá na další kousek. 15.9.2015 (Storming Angel [7/10])
