EPISTEMY - Death In Agony (2014)

Tááák, a máme tady nejasnou zprávu o jasné smrtící agonii. I když info od strůjců sebe sama EPISTEMY mluví něco o melodickém death metalu, tak já to vidím, respektive slyším, jinak. Já bych tam hodil na jejich CD „Death In Agony“ pytel na mrtvoly s visačkou death doom metal. Ta smrtící samolepka na rakvi před tou ztrouchnivělinou tam není proto, že doom metal je dnes v očích všeobecných trochu někde jinde a splín falešné depresivnosti vítězí nad opravdovými hořkostmi slz, ale že se tam těch smrtících kousků nachází pořád dostatek a ten smrtící kov pozemský přeci jenom převládá nad těmi šesti sáhy pod zemí, i když nějakých klepaček se tedy rozhodně nedočkáte v míře vrchovaté. Ono se tam v těch rychlejších pasážích spíše thrashinguje a třeba v páté „Verdon Massacre“ prostě neprojdete zdí bez újmy na zdraví. Ale jinak je to valivej death metal jako ta koule, co valí ten debil do nekonečna do kopce, bez toho, aby mu ubývalo sil jako EPISTEMY. Samozřejmě, když kapela mluví o melodiích, tak tam samozřejmě jsou a nic si nezadávají se subkulturou temných rifů. Tady mě napadá taková zkreslující kombinace Unleashed, Bolt Thrower a Septicflesh. Fakt se EPISTEMY nebojí vypálit něco tvrdě nadoraz, jako třeba v sedmé „Shaman´s Ritual“, ale osmá „Frozen“ je prostě to, kvůli čemu mě nutí kapelu házet do škatule pohřebního doom metalu. Ultra pomalá famóznost dotýkající se víka rakve v hromadném hrobu. Oni EPISTEMY jedou dost ve středních tempech, ale řekl bych, že pro ty pomalé pasáže mají cit od hrobníka zděděný a sluší jim patrně nejvíce. Sice devátý masakr „War In The Sky“ je parádně zabíjející, ale na tu předchozí jmenovanou prostě nemá, i když si hrobník paty umyje. A to nemluvím o závěrečným marastu „Die“, která by se mohla svou zvrácenou atmosférou gotiky stát neutuchající hymnou kapely. U EPISTEMY bych vyloženě vyzdvihl cit pro valivou těžkotonážnost, držící se za kostlivé ruce s milenkou kosou i hrobníkovou lopatou jako svědkem svatebního obřadu, dokud vás smrt nesloučí a třeba takovou „Old Demons“ budete považovat za death metalový slaďák. Halucinace těch dvou výtečných doom metalových skladeb mě vrací opravdu někam, kde stála zadoomaná nesmyslnost u základů soch mrtvý svobody. Kdyby se všechny skladby nesly v obdobném duchu, neváhal bych ani jedinou posmrtnou vteřinu nad desítkou a krev by zombíkům proudila pozpátku. Jenom nejsem až takový příznivec valivých rytmů, i když i tady své oblíbence mám. Přesto album „Death In Agony“ hodnotím velmi kladně, neboť má hodně co mrtvolného do sebe a rozhodně nevyvrací něco o tom, že i násilí může být estetické. Ba naopak, maluje sniperskou puškou krvavé monogrami. Snad jen to intro s přístrojem na zaznamenání zaplacení si cesty na Charonově lodi by být nemuselo. No, ale jinak ten otvírák „Death In Agony“ se mnou teda taky lomcuje bezesporu náramně. 13.7.2015 (Rock´N´Roll Hell [7/10])