CLAW - Claw (2014)

Někteří to pamatují z osmdesátých let. Takovej ten jev, jak přišel heavy metal na svět a byl rebelsky ďábelský, div že ne společensky nepřijatelný. Jenže si našel svoji posluchačskou základnu. A proč tu základnu ještě více nerozšířit. Vyčistí se zvuk a přidá se líbivých melodií. A už nebyl heavy metal heavy metalem, ale prodejnou děvkou. Je faktem, že v oněch dobách za to až tak nemohly kapely, jako jejich labely, které penězi diktovaly trendy. Jenže prvopočáteční kouzlo bylo pryč. A téměř to samé se dělo na thrash metalové scéně. Dnes je situace poněkud jiná a thrash se vrátil na výslunní ve své nejryzejší podobě, i když prznitelé se najdou všude. O heavy metalu se to až tak tvrdit nedá. Kapely spíše sázejí na líbivější zvukový model, kde ocel neřinčí a melodie rozhazují jako cukrátka o poutích. To potom člověk vyloženě uvítá, že z ne až tak metalové velmoci jakou je Švýcarsko, vypadne kapela, která prostě ví, jak se do toho správně opřít. Jak oživit ducha dob dávno minulých a přitom zůstat v současnosti. Už od úvodních taktů, po nuceném tradičním intru, druhé skladby „Out Of The Vault“ jsem doslova nadšen přívalem energie. Je sice pravdou, že jsem ze začátku měl poněkud problémy se zpěvem, který je takový trochu nevýrazný. On není čistý a ani přiškrcený. On je jako by dávivě dusivý, ale ve finále jeho nelíbivost tvoří výborný kontrast k muzice samotné. A v baladické „Alone“ je naprosto úžasnej. Tahle skladba asi nebude typickou hitovkou pro výrobu potomstva, přesto její procítěnost je obdivuhodná. Jenže CLAW nejsou klasickou heavy metalovou kapelou a právě od této balady jako by se album zlomilo o tvrdší vodu. No jo, vodní kámen to je prevít. Již v následující „Dance Of A New Era“ totiž dostávají heavy riffy metallicovsko-megadethovský efekt a člověk žasne, jak se dá na vykrádání klasiky postavit výbornej song. A to „Sandstorm“ je čirá megadeťhárna, doplněná o sborové popěvky v orientálním duchu. Ale pořád, i přes tu thrashovou tvrdost, je tam cítit ta uvolněná hravost heavy metalu a to především v „Jack´s Bet“ s brilantními kytarovými sóly. On teda zpěvák již v předchozích skladbách předvedl, že z toho přidušeného zpěvu, kterým umí i zmelodičtět, přechází i do tvrdších poloh, ale v nejtvrdší skladbě na albu „Touched With Fire“ spouští uzdu tvrdosti svého pěveckého projevu nejvíce z otěží. A prozměnu v polobaladické „Repent“ se projevuje i cit CLAW pro melodie. Snad jen u závěrečné sedmiminutové instumentálky „The Alphapocalypse“ by se dalo říci, že méně občas znamená více. Jinak jsem z tohoto alba, oslavujíce pamětihodnosti thrash i heavy předků v současném duchu, doslova nadšen. Nic přízemně konzumního. Jenom čistá láska k ostré muzice. 8.1.2015 (Rock´N´Roll Hell [8/10])