Deska "Obsolete" je pro mě jako fanouška tvrdé muziky moje nejdůležitější deska,
protože je to první metalová deska, co jsem slyšel a zároveň je to taková "BESTIE",
která mě uhranula, uchvátila a hlavně mi otevřela svět tvrdé hudby...
Po stisknutí tlačítka „Play“ se mi jednoduše svět přetočil vzhůru nohama. Já to
nedokážu popsat a možná každému jinému jednotlivci se to bude zdát nenormální, ale tak
ať. Byla to tehdy pro mojí pubertální, ale zároveň pořád dětskou mysl „nálož“ a „bomba“
zároveň. Moc jsem v té době neuměl anglicky, ale pořád jsem si tak zhruba minimálně v
duchu vyřvával refrén úvodní písničky „Shock“. Ten text je přesně takhle:
„I will be the power surge
schock to the system.
Electrified, amplified
schock to the system.“
Jak je poznat z přečtení, tak tento text vybízí ke vzpouře a rebelii proti systému.
Je zajímavé, že jsem porozumněl pouze frázi „Shock to this system“, nic jiného mě ani
nezajímalo. Já ale systém nebral jako žádnou mocenskou instituci. Bral jsem systém jako
všechno, co mi v té době nešlo: všech potíží, depresí, stresů, nepochopení a nespravedlnosti,
co jsem tehdy cítil a vlastně, co i cítím nyní. Vlastně celá deska do mě napumpovala takové
množství energie, že jsem se cítil silnější. Sílu a energii mi při poslechu dodávaly a
dodávají všechny „vály“ na desce. Tempo téhle „fošny“ neupadá, naopak. Hned další skladba
s názvem „Edgecrusher“ znamená pro mě boření nejen hran, ale i dosavadního stavu:
„Inflict strain upon the structure
Collapsing below my pressure
Inflict strain upon the structure
Collapsing below my pressure
...Break of the Edgucrusher...“
Znáte ten pocit, kdy cítíte, že pokud něco nepodniknete, okolí vás rozdrtí na prach?
Přesně tohle jsem cítil v tento moment a myslím si, že člověk by neměl být jen jako
článek v soukolí. Je až symbolické, že kapela Fear Factory v roce 1998 nahrála toto album
pod vlivem podobného konceptu nebo-li příběhu, který vypráví o stroji, jenž povstane
proti svým stvořitelům a pánům – lidem. Je to taková variace na Čapkovo „R.U.R.“, Asimovo
„Já, robot“.
Abyste mi rozuměli: Nejde jen o to, že toto album patří do tvrdého žánru. A ani to, že toto
album patřilo jeden čas mezi nejprodávanější alba vůbec. Ještě důležitější je to, že celé
album má silnou myšlenku, takže deska není tvrdá jen hudebně, ale i vnitřně. To znamená, že
při poslechu cítite pocit odcizení a zoufalství: „Sakra, něco tu není v pořádku. Co dělám špatně?“
A je ještě důležitější, že už jen díky pohlédnutí pravdě a „realitě“ do očí, Vám začne v hlavě
něco šrotovat. Jako kdybyste byli dotyčný robot a říkáte si: „Já ale takhle už dál nechci žít!“
Je to jako by Vám album ukazovalo směr či cestu, kudy můžete jít. Skladby zde vyvolávají
atmosféru strachu, ale pátá písnička v pořadí, která se jmenuje „Descent“, je opakem předchozích.
Je to vysoce melodická a zároveň pomalá věc, kde zpěvák Burton C. Bell využívá jenom melodický
zpěv. Je to taková tvrdá forma balady, která má sice veselou melodii, ale která zároveň sděluje
krutou a jednoduchou pravdu:
„I feel Nothing
I am Nothing
I feel Nothing
Nothing“
Myslím, že zrovna tento refrén je, i když zní jednoduše, nejsilnější na desce a zároveň nejkrutější,
poněvadž je autentický. Přesně tak jsem se v té době cítil, jako NIC. Ale deska "Obsolete" není jako
nějaký klerik, který Vám říká svatou pravdou. Na mě působila jako terapeut nebo spíše jako něco,
čemu můžu něco „říct“, prostě to byl sdílný kamarád, který ve skutečnosti ani nemohl existovat,
protože bych mu své myšlenky nedokázal prozradit. Pouštěl jsem si tuto desku hlavně před spaním a
já pod poslechem hluboce přemýšlel. Při prvních posleších jsem jí poslechl celou a směřoval k ní mé
myšlenky. Tak totiž fungoval „náš“ dialog.
Na tomto místě bych se chtěl odradit proti všem, kdo nějakým způsobem zpochybňuje a zesměšňuje
tento typ umění a jejich příznivců. Správně. Umění! Tvrdý, nebo-li extrémní metal je druh umění
stejně jako každý jiný hudební žánr. Deska "Obsolete" totiž dokazuje, že tvrdost sama o sobě není
jen samoúčelným a jednoduchým prvkem. Je to typ prožitku, který mě dokázal převést do stavu jistého
osobního osvícení. Ten prožitek se stal pevnou součástí mé identity. 6.11.2014 (Jerry [10/10])
