SAWHILL SACRIFICE - Weri Ioca Waluo (2014)

Óch, jaké ódy jsem pěl na loňské album „Deus Humana Satanas“ finských true black metalových SAWHILL SACRIFICE. Jaké krásné blahořečení jsem uzlovým písmem na střevech své věřící milenky zaznamenával. Mám tedy vyvrhnout svou novou milenku s křížem na krku pro zaznamenání nového svatořečení? No, nejsem si tak docela jist. Aby mne někdo špatně nepochopil, tak v žádném případě nejde o žádné zklamání roku. To teda vůbec ne. Už jen úvodní „Tuska“ je killer vraždící záležitost, která v dost velké míře čerpá z thrash metalu a nic na tom nemění ani fakt dlouhá stopáž a epické vsuvky. Jenže to loňský album umocňovala atmosféra tak hustá, že si o ni rozbíjeli hlavu i ti nejtvrdohlavější berani ze stáda tupých ovcí. Letošek přináší zvukovou kvalitu spíše ve výškách, což zapříčiňuje, že skrze řídkou atmosféru alba prosvítá ksicht božího syna. Že by undergroundový záměr? Dle mého to je ohromná škoda, neboť SAWHILL SACRIFICE pokračují ve své kruté cestě nenávisti, kde střídají teror mysteriózního strachu se zadupáváním do prachu posvátných cest. Ovšem on i ten výškový zvuk má jistý druh kouzla. Ty melodie v něm znějí ostře, jako by chtěly odřezávat větve od zuhelnatělých stromů, na nichž visí naši nevěřící bratři, jež po čas věků se stali obětí svatých ohavností. Navíc ty nevraživé melodie jako by se v té ultra rychlé rytmice couraly jako vatikánská běhna po třetím litru mešního vína. Jediné, co by se dalo SAWHILL SACRIFICE vytknout, že decentně sklouzli do tuctovosti, což mě a patrně dalším pravověrným zase až tak asi vadit nebude. Ano, oni se vydali vyloženě na vraždící cestu a album „Weri Ioca Waluo“ není tak pestré jako jeho předchůdce. Jedinou decentně povolnější skladbou je „Itseton“. Nádherná to špína melodií pro očistu čistého ducha. Ovšem můj favorit je totálně zabijácká „Varjo“. Štěkavé vokály se střídají s těmi táhlými, jako by chtěly vykloubit ramenní kloub a hned ho vrátit zpět za pomocí řezných melodií. Pokud jsem mluvil, že SAWHILL SACRIFICE ubrali na albu na pestrosti, tak jako by to zároveň chtěli dohnat při závěrečném, téměř devítiminutovém songu „Paha“. No a pak si to přeberte. Člověk by si málem stěžoval na nedostatek pestrosti a když se mu ji dostane alespoň v jednom songu, tak jej označí za nejméně povedenej. No, nebejt toho zvuku, tak bych album „Weri Ioca Waluo“ poslal do nebeských výšek na podpal božího slova. Ale i tak by měli být ortodoxní blackers nadmíru spokojeni. A teď decentní postřeh pro milovníky, nebo spíše rejpaly ohledně muzikantského umění. Jasně, bicí to hrnou pod tlakem bez nějakých zvlášť zajímavých přechodů, jenže to si vražedný black metal žádá. Kytarové motivy se možná mohou někomu zdát jednoduché až primitivní, leč to je nejlepší cesta k vytvoření atmosféry. Ale zkuste se opravdu pozorně zaposlouchat do baskytary, která tam jakoby v pozadí vytváří zajímavé výlety do oken zajímavých rozhledů. Ne všechno musí vypadat, jak se původně zdá. 5.10.2014 (Rock´N´Roll Hell [7/10])