WITCHFYRE - Legends, Rites And Witchcraft [EP] (2014)

Mezi heavy metalem současných dob a tím ze zlatých osmdesátých let je propastný rozdíl. I když občas mi přijde, že v současnosti je přímo označení heavy spíše hanlivé a noví fanoušci, jako by k tomu byli i vedeni odborníky na muzikantské umění. Jenže podívejme se, jak se dnes nahrává. Kapela tráví ve studiu, i když s přestávkami, půl roku i dýl. Pak se to, kdo ví jak dlouho míchá a přicházejí další technické anabáze. Výsledkem jsou kolikrát bezduchá alba bez energie. Tehdá to kapele i s mixem sfoukla za sedm dní a mělo to své kouzlo neopakovatelnosti. Potom se divte, že člověk v záplavě modernosti s radostí narazí na album, které mu tu dobu připomíná, jako je to v případě alba „Legends, Rites and Witchcraft“ od španělských WITCHFYRE. Naprostý retro od zvuku po muziku samotnou. Zvuk je naprostej archaismus, kterej by mnozí možná nazvali i zvukem nepovedeným, demáčovým. Pro mne to však má opravdové kouzlo rebelie mezi těmi nažehlenostmi. A muzika? Stejná retro pakáž a ještě k tomu naprosto nepůvodní. Ípko otvírá „Beware Of The Witch“, což je dokola omílaný kytarový riff jako z Jidášovy dílny, jež spíše supluje intro, na které volně navazuje „Salem“. No a tady to krutě smrdí Ironama. Jenže pozor. Ona ta písnička sice hodně tíhne k Iron Maiden, ale je v ní i jistá dávka neumětelství z debutového alba Iron Angel a to i s luxusními kytarovými sóly. Ti Iron Angel jako by se táhli celým albem, coby neviditelný duch doby. Pro někoho asi nepřijatelné rýpání se v hnoji minulosti, ale WITCHFYRE jako by to nechtěli prodat, přesto to prodávají. A naprosto ve stejném duchu se nese „Necronomicon“, snad jen s tím rozdílem, že tady je zase opět cítit hodně speed jidášovský feeling. Opět musím vyzdvihnout kytarová sóla, která jsou všudypřítomná. Nejslabším článkem kapely se pak může jevit zpěvák nezpěvák, jehož výraz v dnešní době umělohmotných zpěváků určitě neobstojí, ale takovýchhle zpěváků v osmdesátých letech byly mraky a bylo to naprosto normální. „Sacrifice“ je střednětempá ubíječka, která se postupně rozjede a mohla by ve své době vypadnout i ze Saxon. Fofrovka „Banshee“ to vrací zase k Jidášům a skladba „The Spell“ kombinuje střední tempa s těmi rychlými a můžete v ní ve vzpomínkách slyšet cokoliv. Ono vlastně takhle hrála na konci osmdesátých a počátkem devadesátých let spousta, ne-li všechny heavy kapely u nás. Prostě krutej archaismus. Vím, že bych měl dát tomuhle ípku nejspíš pět, protože na klenoty oné doby nedosáhne ani omylem, ale neučiním tak. Dávám sedm, protože mě tohle, coby zkostnatělého dinosaura, prostě baví. 30.9.2014 (Rock´N´Roll Hell [7/10])