COPROLITH - Death March (2014)

Ne každá temnota padne na mou úrodnou půdu spáleniště. Každá růže musí mít trny plné jedu a to těch devět černých keřů COPROLITH v zahradě „Death March“ prostě nemá, pro tu správnou otravu mé mysli. No, ale na druhou stranu na tom tihle Finové nejsou zase až tak zle, abych je poslal do růžového análního odpoledne. Jenom mi tohle album trochu připomíná Ordinaci v růžové zahradě. Mají tam spoustu pěkných sestřiček i doktorek, prudce inteligentní škaredé doktory, ale dějově je to nemastné neslané. Není to dramatické ani akční, i když hledání zajímavých momentů nelze upřít. COPROLITH se snaží kombinovat death metal s black metalem. Bestialitu s atmosferičností. Ne že by si ty dva pojmy odporovaly takovým způsobem, že by z toho nešlo něco vyčarovat a spousta kapel to tak dělá a jde jim to, i když určitý druh originality jde na malou stranu, ale u COPROLITH jako by ta kombinace vázla na zauzlovaném špagátu a hledání správného uzlu k rozluštění tajemství se nejspíše stává záhadou jádra pudla. Intro „Without God“ vás navnadí na procházku nejtemnější minulostí na hraně epického pagan metalu. Jenže následná „Prelude To Depression“ je death metalovou akčností kombinovanou s doom metalovou ponurostí. To by vcelku ještě šlo, ale to experimentování s akustickou atmosferičností, doprovázenou ultra rychlými bicími, se mi nejeví jako příliš šťastné v tom neštěstí. Ono i takové spojení death metalu a black metalu jako v „This Nightmare“ je tak trochu napováženou. Každá z těch složek jako by si dělala co chtěla. Pokud by někoho napadla slova o roztříštěnosti, tak to zase tak není a někomu může tahle tvořená kombinace sedět. Mě to ovšem míjí. Ale to je teprve úvod alba, na kterém jako by chtěli COPROLITH zjistit, kam až můžou zajít. No a zašli daleko za moji hranici snesitelnosti. Potom se ovšem kapela vrací k trochu jednodušší formě vyjadřování a tak pátá „For Infernal“ mě svojí black doomovou atmosférou poprvé opravdu oslovuje. Ovšem nejlepší skladba alba je šestá „Hate Infected“. Naprosto skvělá death metalová bestialita. To je to, co těmhle Finům jde na jedničku se třema šestkama. Death metalová nehoráznost jim opravdu jde a těmi nevýraznými black metalovými motivy svou vizáž v úvodu alba pěkně kazili a přišlo mi to jako líbání s někým, kdo má rovnátka. Výměna tělesných tekutin je vášnivá, ale ten plech v hubě je prostě studenej. Ale jinak mě to ke konci alba vcelku baví poslouchat a to i přes to, že „Towards The Axiomatic Pain“, která volně přechází do závěrečné titulní „Death March“, jsou možná neúměrně dlouhé, ale i přes svoji relativní pestrost i další pokusy o experimenty, nepostrádají atmosféru dramatičnosti. 15.9.2014 (Rock´N´Roll Hell [6/10])