CARNIVORA - Eternal (2013)

Tak už hned při prvním poslechu první skladby „Inseminate“ se mi chtělo pronést něco na způsob, že tady někdo zasadil semínko tuctovosti doprostřed pole již mocně vzrostlých a vražedně kvetoucích thrash death metalových sazenic. Má vůbec možnost takové semínko ve stínu těch na slunci vyhřívajících se vzklíčit? Jenže kurva nehaňme poklidného střízlivého dne před pěkně divokým večerem, i když patrně nebudem do němoty opilí vášní z alba "Eternal" thrash death smečky CARNIVORA z Bostonu. Tak nějak mě něco nutí rozházet jednotlivé skladby na dvě, ne zrovna stejné, hromádky. Jednu hromádku tvoří skladby, v nichž dominují death metalové postupy, no a v té druhé hraje ve skladbách prim spíše thrash metal. Potom je vcelku hodně velké štěstí, že tu větší hromádku tvoří právě skladby thrash metalové, protože ty death metalové i přes svojí nebývalou intenzitu, přeci jenom mají hodně blízko k relativní tuctovosti, třeba právě jako ta úvodní „Inseminate“, a trochu zavánějí nudou. Navíc zajímavým brzdným elementem je rytmika, která do slibně rozjíždějícího se motivu, který by měl tu moc roztočit hlavu, nasadí rytmus mnohem pomalejší a fyzikální veličina kroutícího momentu se zasekne na půl cesty a nezachrání to následná úprková tempa. Navíc jako by tohle vraždící monstrum brkalo o zpomalovací retardéry snahy o pestrost, která vyznívá poněkud nuceně. Mezi další death metalové skladby spíše tuctového charakteru patří i „Human Decimator“ a „Beyond Of The North“. Oproti tomu se na albu nacházejí teda i skladby spíše thrash metalové, které jsou těžce o něčem jiném. Jsou mnohem živelnější, znějí mnohem přirozeněji a snahy o pestrost zde nepřicházejí v niveč, jako u těch death metalových, protože ta pestrost je zde podpořena v mnohém i melodikou. Třeba skladba „Thrash Of The Titans“ je naprostej skvost uchu lahodící. Dalším parádními nápřahy, i když třeba ne tak třeskutě agresivními, jsou „Conclusions“ i trochu atmosferičtěji tvářící se „Resurrection“, která má hodně blízko k technickému thrash metalu a to nemluvím o luxusní zabíječce „Into The Cage“. A taková titulní „Eternal“ dost mocně koketuje s hardcorem. A špatná rozhodně není ani závěrečná „Deteriorate“, která se ve svým vražděním dost nadechla mrtvolného pachu doom metalu. Pokud by někdo nepoznal ten rozdíl mezi skladbami thrashujícími a deathujícími, tak věřte, že ty thrashové skvosty jsou nazpívány výše položeným a mnohem sympatičtěji variabilním hlasem, než jejich death metalové kolegyně, v nichž ten hluboký brutální projev je trochu monotónnější. Je tedy ohromná škoda snahy kapely nedržet se pouze v jednom jízdním pruhu na dálnici do pekla, neboť z mého úhlu pohledu, kdyby se kapela držela více v jízdním pruhu thrash metalovém, pak by to teprve byla jízda. 9.3.2014 (Rock´N´Roll Hell [7/10])