THOUGHTS FACTORY - Lost (2014)

Tady se trochu nabízí polemika o škatulkování kapel, ať už vydavatelskou společností či kapelou samotnou, do škatulek, které jsou momentálně v kurzu a přitom tak nějak se nezakládají na úplné pravdě. To pak prostě degraduje daný žánr a nově příchozí fanoušci si o daném žánru vytvoří poněkud mylnou představu. A neřekl bych, že to zrovna pomáhá i kapelám samotným, neboť od alba daného žánru něco očekáváte, co samozřejmě nedostanete a po prvním poslechu zklamaně odkládáte album jako nepohodlné namísto toho, abyste si možná sami zaškatulkovali kapelu a album řádně ohodnotili, objevili jeho kvality či nekvality. Kapela pak může skončit u ledu vašeho budoucího zájmu a třeba možná i neoprávněně. A tento problém mám prostě s albem „Lost“ německých THOUGHTS FACTORY. Od power metalu člověk třeba mimo i jiných ingrediencí především očekává silnou razantní energii, o kterou se lze opřít a tou toto album zrovna v moc velké míře neoplývá. Ano, občas to na něm metalově zabouří, přesto album působí spíše sympaticky pohodově, řekl bych hard rockově až rockově uvolněně. Ovšem slovo silný se dá u tohoto alba použít v jiné souvislosti a to ve využívání silných motivů, které mají tu sílu vtáhnou posluchače do intenzivního poslechu. Ovšem ten poslech nemusí být zase až tak nezbytečně soustředěný, protože i když se THOUGHTS FACTORY vyhýbají klasickým schématům sloka refrén a do skladeb vkládají mnohem více, než by běžný konzument očekával, tak bych toto album nenazýval ani progresivním, jak to dělá sama kapela. Samozřejmě, že jde taky o úhel pohledu a pokud někdo bere sáhodlouhé kompozice (tři z osmi skladeb mají přes deset minut) se spoustou zajímavých motivů s klenutě pokroucenými melodiemi a brilantními kytarovými i klávesovými sóly jako progresi, tak mu to samozřejmě brát nebudu. Je sice pravdou, že pokrok by se měl svým způsobem opírat o zkušenosti z historie, ale měl by být pokrokem vpřed. Jenže tady mi to pořád připomíná něco staršího a něco hodně starého. A nevím přesně proč, ale v obou případech mi přichází na mysl hubeňour Meat Loaf. Ale rozhodně to nelze brát ve zlém, neb z mého pohledu je Meat Loaf opomíjený génius rockových oper. No a album „Lost“ má jakousi dramatickou teatrální auru. Ono mi tohle album evokuje muzikál a svou atmosférou přímo Webberova Fantoma opery. I když si jsou tyto věci na hony vzdálené, tak si prostě představte jako by vznikl novodobý rockový muzikál, na kterém jako by se mimochodem podíleli zmíněný Meat Loaf, Alice Cooper a Queen za přispění Johna Lorda (Deep Purple). THOUGHTS FACTORY sice využívají převážně plastických klávesových rejstříků, ale mimo častého klavíru dochází i na hamondky. Ono i přes ty plastické zvuky je cítit Lordův geniální cit pro kompozično. A album „Lost“ vás prostě naplní emocionálním prožitkem, který spíše nabízejí muzikálová divadla, než rock metalová alba. Věřte nevěřte, takovýhle mám pocity z tohoto alba. A když už jsem nakousl ty emoce, tak když se zrovna metalově nebouří a ustoupí i rocková složka, přicházejí velmi často na řadu romantické pasáže, které mi svou emoční monstrositou připomínají Rhapsody, i když teda bez toho symfonična. No a když se ještě na závěr pozastavím nad jedním z nejdůležitějších atributů na albu, kterým je zpěv, tak ten se přizpůsobuje jednotlivým atmosférám alba a zpěvák se nesnaží být dominantní, což je mi velmi sympatické. Povětšinou si zpívá uvolněné melodie, nikam nic netlačí a vytváří spíše pohodovou rockovou atmosféru a umí sklouznout i do emotivně sladkobolných vod, což mi kupodivu, na rozdíl od jiných nucených zpěváků, vůbec nevadí, neboť v jeho podání znějí ty romantické pasáže opravdu přirozeně. Samozřejmě, že mi trochu ve zpěvákově projevu, hlavně v těch tvrdších pasážích, chybí trochu více dynamiky, nebo trochu potrhlé rozvernosti. Ovšem na druhou stranu, abyste teda nebyli, zároveň jako já, podvakráte zaskočeni luxusním death metalovým murmurem. No jo, vždyť vnitřní démoni nemohou zpívat stejně jako andělé na kůru. 19.2.2014 (Rock´N´Roll Hell [7/10])