KULT - Unleashed From Dismal Light (2013)

A ke slovu přichází opět Černý Časův Mlýn. Cože, vy chátro vezdejší, oddávající se obžerství a smilstvu, vy nemáte ponětí o co jde? Jedná se o prachsprostou, jednoduchou post moderní, pekelnou třídičku odpadů, na jejímž konci se nachází mlýn času, takzvaný časomlejn black metalových alb. To prostě malé čírtě smrduté v pytli přinese várku čerstvostí nečistých do Časova mlýna a předá je vedoucímu provozu na třídičce, starému Satanášovi, jež s prachem přesýpacích hodin si tyká. Ten pak rozděluje alba na tři hromady ke třem undergroundovým drtičům. První drtič se točí rychlostí světla a jeho břity, často nucené k výměně, rozemelou na prach, který je ponechán na pospas větru, veškerá alba, jež nevzdávají čest peklu patřičným způsobem. Rouhavá energie je příliš malá a hudební dispozice, i když ctí starou undergroundovou školu, nulové. Druhý drtič, též nucen k časté výměně břitů, se točí o poznání pomaleji a s rozvahou drtí alba tak dlouho, dokud nepřijde další časový skok a s ním i další várka alb k semletí. Tato alba taktéž nepřinášejí z hola nic nového, jenže jejich energie je mocná a v danou chvíli užitečná. Vítr jejich prach roznese po temné krajině až teprve poté, co bude energie těchto alb nahrazena dalšími podobnými, neb teď a v tuto chvíli mají co říci a všechny rarachy podzemní černoty baví. Třetí drtič budí dojem nehybnosti a jeho břity jsou stále ostré, zde jsou odkládána alba s geniální podstatou pekla, která nemusí být nutně inovativní, leč jejich síla je tak mocná, že odolávají ostří drtiče Časova mlýna. Jejich prach po krajině vítr rozmetá teprve potom, až peklo zamrzne a poslední fanoušek black metalu zemře. No, tak nevím, jak ten starej Satanáš z pozice vedoucího třídičky odpadů, ale já bych album „Unleashed From Dismal Light“ od italských blackers KULT přihodil na hromádku u druhého drtiče. Tisíckrát omleté koledy nepřichází naprosto s ničím novým, ale dalo by se mluvit o kvalitním výcucu toho nejlepšího, co kdy black metal nabídl. Polibentit si tedy človíček neřestný může na klasických vychřicoidních blaphémiích norského i nenorského střihu („Spectr´s Recurrence“, „To Flagellate Life“ a „Into Deadly Coils“), těžce ničících svou ortodoxní silou základy věrohodnosti svatořečených. Ani mrazivá epičnost sounáležitosti k prvopočátkům („Malicious Metamorphosis“, „Dabing Curse Upon Man“ a „Sons Of Nightfall“) se albu v žádném případě nevyhýbá. Čertům pak vypadávají falešné trumfy z rukávů při rock´n´rollově rozverné taneční hymně zla („Exercitus Mortorum“), i třeba s příchutí štiplavé punkové anarchie („Senza Pace“). Trnovou korunu trpělivosti tomu nasazuje zvuk, který není ani břitce staroškolsky špinavý, jako inverzní mlhovina na hladině vody, jež nedává tušit, jestli máte namířeno na pevnou zem, nebo se namočíte. Není ani moderně čistý, že při pohledu na vodní hladinu vidíte v obrazu svém kdejaký vřídek na nemyté řiti. Ten zvuk je přesně uprostřed, jako když hladinu vody pokrývá tajemný, mlžný, lehce nevzhledný opar a při pohledu do ní vidíte odraz své špinavé siluety, o které můžete pochybovat, jestli je opravdu vaše. Album ctí veškeré tradice black metalu a to možná až trochu tvrdošíjně, přesto má šanci na přežití jednoho rouhajícího semestru. Poté možná opravdu upadne v zapomnění, nebo se stane špinavě mlžnou vzpomínkou, ale teď a v tuto chvíli má co říci a rozhodně čertovsky baví. 16.2.2014 (Rock´N´Roll Hell [8/10])