NORTHERN PLAGUE - Manifesto (2014)

Když vidím nějaký podobný název kapely jako NORTHERN PLAGUE, tak cítím zlo, neboť jako by se jakýsi chlad vkrádal do srdce, i když pochází z ohně. No a když tak nějak zjistím, že se jedná o kapelu z Polska, tak cítím kruté zlo, protože v Polsku není snad vyloženě špatných rouhačských kapel, vydávajících ještě špatnější alba. Jako by je ten tamější katolicizmus, rozsévající svou vizi čistého světa, nutil jako opozici argumentovat silou mocnější, než ti na druhé barikádě světa. Ovšem mám pocit, že NORTHERN PLAGUE se svým albem „Manifesto“ nebudou stát v první linii anarcho revoluce svobodomyslných, ale hrdinům v čele se rozhodně z velké dálky na záda nedívají. Rudý obal alba sice působí jako červené trenýrky na býka, ale jeho zpracování se zaťatou pěstí a symboly oblíbených organizací je jaksi tuctové a nenápadité. Kolik jsem měl již možností vidět tento motiv v různých barevných variacích i zpracováních u coverů punk, hardcore, grind i jiných alb. To se pak vkrádá myšlenka, jestli tento manifest proti čemukoliv, není pouze hudebním výběrem druhořadých a možná i nepodstatných myšlenek revoluce, která by samostatně neměla šanci na úspěch. Tady tak trochu někdo pozapomněl na strategii, že chci-li dělat revoluci, tak ji musím i pěkně propagačně vymalovat. Ale přeci jenom je nejdůležitější muzika, no a řekněme, že se NORTHERN PLAGUE snaží protlačit svůj manifest intenzivní zabijáckou black metalovou devastací s výhružně zvednutým prstem diktatury death metalu. No a popravdě řečeno se jim to ne vždy v luxusní míře daří, ale díky hodně kvalitnímu zvuku mají tu sílu rozbíjet okovy otrokářských institucí. Samozřejmě nebudu brát v podtaz, že se nejedná po hudební stránce o zhola nic nového a že jde o další protest proti loutkoherectví v mocenských hrách nejvyšších. Na to se v podobných revolucích ani hrát nedá, ale přeci jenom trocha invence by nezaškodila. Je vcelku fajn, že se NORTHERN PLAGUE snaží býti v rámci možností pestří. Že kombinují střednětempé ubíjející motivy rozkladu se zběsiloidními výpady vyzývavosti i pomalými pasážemi, leckdy na hranici epična. Jenže jako by ve skladbách něco chybělo. Nějaký ten nosný, lehčeji zapamatovatelný motiv. I dynamit, aby se proměnil v ničivou explozi potřebuje zápalnou šňůru. Takhle jsou některé skladby jako by lehce těžkopádné a ne zrovna snadno se s nimi sžívá. Co je ovšem možné vyzvednout, je časté využití brilantních kytarových sól. Nemohu sice ani jednu ze skladeb poslat do zatracení, ale jak jsem tvrdil, že mi v nich něco chybí, tak v nich i něco přebývá. Snad každá skladba je brzděna něčím, co je tam prostě navíc a ničí to celkový vražedný vzhled atmosfér skladeb. Všude se najde nějaký ten motiv navíc a člověku se chce říci, jestli by podle pravidla, méně může znamenat více, nebylo lepší ubrat na oné pestrosti a přejít k mnohem efektivnější relativní přímočarosti, protože skladby mající nad pět a více minut, což je drtivá většina, jsou jakoby uměle nastavovány. Jedinou světlou výjimkou je nejméně komplikovaná výborná skladba „Let The World Burn“, která začíná emotivně epicky, aby se ve své druhé polovině zvrhla do ničivého efektu nářezu. Co mi ovšem na albu decentně schází, je jakási plamenná vášeň, která by zosobněně nutila přidat se do zástupu vyvržených se zdviženou zaťatou pěstí. Takhle sice určitě stojím v tom zástupu, leč má pěst není tak pevně sevřená. 27.1.2014 (Rock´N´Roll Hell [7/10])