ASGARD - Eleonora: Odhalení jinotaje (2013)

Mladým pážatům metalovým se může pozdávati, že ASGARD nestárnou, nýbrž zrají jako víno z vinic určených k častějšímu popíjení než častému, neb není již stáčeno ze starých zatuchlých sudů. Jenže zdání může býti i dosti klamné, neb již po historický čas dvou alb novým dvorním notskladačem je sémě o generaci mladší, než legenda Asgardských bardů i jejich prvotních naslouchačů a na novém albu si k šosu přibral i písmografictní. Jenže pouze autorova ruka, i když je veskrze důležitá, není vším a o zrání vína kvalitního se přeci jenom dá mluviti a to v případě hrdla vokalistova, nemluvě o všech ostatních, ať už lidiček vezdejších hostujících či hostitelských, kteří přidali svého zkušeného citu nekonejšivého do příběhu „Eleonory“ prostopášnice. Mudrcové a lékaři načichlí morálkou této doby neznalosti už stihli vypustit moudra, že ASGARD opustil zatuchlost staré školy. S tím by i starcovo hluché ucho mohlo souhlasit, ale souhlasit by nemohlo s tím, že jdou ASGARD s dobou. Tady by bylo nejspíše zdrávo informovat se u stařešinských duší co cítí a proč jejich srdce nemá touhu kolabovat. Stařec, jež nevnímá pocity pouze škerpálem, má dojem blažený, že ASGARD svou vlastní zatuchlou tvář částečně opustili, aby se vrátili do ještě zatuchlejšího období prvopočátků veškerenstva metalového, jež přičichá ke špíně všelijaké, nejčastěji z věků osmdesátých. Však cítit je stařičká elegance něčeho, čemu se přivyklo speed thrash přezdívati. Právě song „Eleonora“ je tím mocně cítit a pak též „Ulehám k spánku věčnému“, jež řezáním dřevěnosti je cítit s mocnými refrény, jímž by mohlo být ctí opilého pořvávání pozůstalých při smutečních hostinách v krčmách všelijakých. Jó, do rakví lehnem... Pak se tu nachází honosnost ranného thrash black metalu, jimž honosí se vůbec ne plíživá skladba „Život honory“ a pak též třeskutá „Chřadnutí“, která jako by okouzlením black metalu z období velmi rané druhé vlny let devadesátých se cítila býti. Nic nepřichází z ničeho a celým albem se jakoby táhne heavy metalová linka ve své prapoctatě. Tímto odérem jako pach dobře uleželého sýra ke korbelu čpí veškerá kytarová sóla na albu a ani ta melodika celého alba nepadla z biblického nebe jen tak do chřtánu ASGARD. Ovšem těžkotonážním heavy metalem s vlivy prvotních black metalových hord, čerpajících z vlivů ještě staršího odkazu, temného hard rocku se může pyšnit „V okamžiku smrti“. Jako by název skladby a možná i text samotný hledaly konec přímo na počátku. Ale taková „Tělo v rakev“ je vyloženě heavy metalová obracečka mrtvolného ticha na dubovém řeznickém stole, jež nazýval se neodborně pitevním. No a hymnický závěr týhle skladby je doslova nepřekonatelný a nejlépe by vyzněl na stadionech, nebo v jeho chodbách, jež soudními arénami by se daly nazvat. Omlouvám se brku pisatelovu, že neprobírám podstatu příběhu ve sledu, tak jak jej trubadůři přehrávat mají, seč se k příběhu zvrhlice nepodrobně dostávám až nyní. A řekněme, že jen blázen vezdejší by trhal obecnost tak nádherného monotématického příběhu do hitparády pravěků. Ovšem buď milostiv metalovému stařešinovi v jeho troufalství, neb i když se na tomto hudebním příběhu nenachází slaboučkého místa, tak patrně pro veškerenstvo metalové, mladé i staré, se stane naprostou lahůdkou skladba „Pátý květen“, jež by se epickou básní dala nazvat, jejímž libretem se zabýval sám Big Boss mistr to protřelý, kde sám hrdlo do příběhu vložil. Ač mohlo by se zdát, že dílo archaické, ač už z autorovy strany záměrně či podvědomě sestavené, by mělo osazenstvo metalové poslouchati, tak jedná se o dílo současné, pouze odkazující na to nejlepší v dobách v pravdě minulých. Ani tentokrát není jméno ASGARD pošpiněno ani zhnuseno. Snad proto nikdy nebude zapomenuto. 10.12.2013 (Rock´N´Roll Hell [8/10])