Člověk si někdy v počáteční euforii nechává trochu rezervy, protože prvotní nadšení
může leckdy poměrně rychle opadnout a na první poslech geniální nahrávka se třeba
nekompromisně oposlouchat. Co si ale proboha člověk má za rezervu nechávat, když mu na
stůl přistane zbrusu nové splitko současných špiček českého thrash metalu – Lahar a
Exorcizphobia… a bez jakéhokoliv přehánění je to jedna z nejsilnějších nahrávek, kterou
jsem letos z thrashe slyšel (a že jsem toho neslyšel málo), a rozhodně nejlepší thrash
split-záležitost celého roku. Už obal, jehož vytvoření se opět zhostil stále renomovanější
Andrei Bouzikov, naznačuje, že se rozhodně nebudeme nudit. Stačí si vybrat, čím chcete
přetáhnout po hlavě. Kytarou nebo skateboardem? Tento grafický prvek zde skvěle nastiňuje
to, co váš čeká po spuštění jehly na povrch desky a pomocí krásné metafory přesně vystihuje
onen okamžik – magické prasknutí, které předchází prvním tónům z drážek loděnického skvostu.
Inu, nezbývá než se jarnímu snažení obou kapel podívat blíže a zhodnotit si jejich počínání.
Jistě netřeba jakéhokoliv připomínání. Lahar, tedy kapela účinkující na první straně LP,
je už na české scéně několik let zavedeným a velmi dobře hodnoceným pojmem a kluci exorcisti
z Trutnova nejpozději tímto splitkem jejich pozici téměř dorovnali. Abych byl přesný, jejich
materiál mě z desek baví více, Lahar většinou nepatrně vítězí naživo, takže skóre se zdá
býti vyrovnané 1:1. Obě smečky si na ploše tří skladeb (+ intro) připravili pořádnou porci
třeskutého thrashíku s typickým HC kořením. Lahar otevírají celé album peckou s poněkud
podivným názvem "Ouroboros". Ta po krátké instrumentální předehře začíná téměř bez žádného
varování. Bez jakýkoliv příprav a upozornění to do nás úderné pětičlenné komando z místa
napere. Patrný je, ačkoliv na nepozorný poslech nepříliš zřetelný, jasný posun, především
co se zvuku kytar týče. Bicí není potřeba více rozebírat, ty zní tak, jak mají v pořádném
thrash metalu znít, ale kytary kromě hutnosti, kterou se Lahar mohou pyšnit už o dob poslední
velké desky "Umění strachu" z roku 2011, přidali zase ještě trochu na ostrosti a připadají
mně takové více čitelné a rozmanitější. Co se týče stylu, tak tady je to taktéž jasné, od
původního fastcoru se Lahar posunuli k přímočarému crossover thrashíku a tento vzorec
platí i zde.
Rozhodně nás překvapí nečekané zvraty a momenty, které od Lahar příliš často slyšet nejsou.
Stejně jako rychlé pasáže střídají ty střední, určené na moshing. Moc pěkný je refrén ve
skladbě "Jít slepou cestou", tam to Žrout na bicí pěkně otáčí vzhůru nohama. Škoda, že
křikloun Banán ohlásil před nedávnem odchod k více punkově směřované Hanbě. Jeho vokál k
hudbě Lahar prostě patří a především neuvěřitelně sedí, jak ostatně dokazuje nejen studiově,
ale i naživo. První poločas uzavírá "Neviditelná fronta". Další moc povedená věcička, která
mě dostala hned na první poslech. Ten začátek… ach bože, to je teda něco! No, ale po
půlminutě už jedeme opět na typické vlně neuvěřitelné energie, která je hlavní předností
kapely. A ke konci se opět přibližuje ten počáteční riff, během nějž dojde i na další velmi
netypickou a velmi melodickou pasáž. Krása, není moc co vytknout. Nikomu by možná mohla
vadit přílišná přímočarost a absence více progresivních prvků, já za sebe hovořím, že s
tímhle absolutně problém nemám. Moc pěkný je i text skladby, který vzdává hold věrným
fanouškům v džískách pošitých nášivkami, kteří pravidelně chodí na koncerty a nebojí se
utratit ani nějakou tu zlatou hoblinu za trička, desky. Která kapela se tímto způsobem
odvděčila svým fanouškům? Rozhodně gesto hodné králů. Hodnocení první poloviny splitu
– 9 pentagramů z 10.
No a než se stačíte nadechnout a urovnat pošramocenou hlavu na krku, už vyráží
Exorcizphobia, aby vrátila úder a zároveň ještě více zatopila pod kotlem. Opět se opakuje
schéma – rozjezd v podobě půldruhé minuty dlouhého intra a po něm nastupuje dle mého jasně
nejsilnější skladba celého splitu, ne-li vůbec nejsilnější skladba Exorcizphobie vůbec
– "Game Ends, Secret Is Revealed". Jasný posun, co se zvukové stránky týče, je slyšet na
první poslech a Krakonošovi thrashoví velvyslanci se do toho opírají jedna radost. Hádám,
že mezi koncertní fláky, které nesmí v playlistu nikdy chybět, se ode dneška zařazuje i
dvojka "Ministry Of Truth". Delší a strukturovanější věc s chytlavými refrény, kdy Tomáš
Skořepa svým osobitým stylem ohlašuje za doprovodu zbytku kapely útok na ministerstvo
strachu. Je to právě on, kdo dodává projevu kapely typický a originální rozměr. Vyškovské
studio Davos, kde byla čtveřice na jaře nahrávat, se blýsklo (alespoň pro mě) nečekaně
kvalitním a profesionálním zvukem. Především přibyla potřebná hutnost, která na předešlých
studiových počinech Exorcizphobie trochu chyběla. Takže, druhou polovinu splitka hodnotím
9,5 pentagramy a jsem moc zvědav na druhou studiovou desku, které bychom se mohli dočkat
snad někdy v příštím roce…
Dělá mi to neuvěřitelnou radost, když můžu dát společné nahrávce dvou tuzemských kapel,
tak vysoké hodnocení a to bez jakýchkoliv výhod pramenících z toho, že pochází právě z
České republiky. Jako recenzent musíte totiž v případě českých kapel často dělat určité
kompromisy a bohužel stále ve většině případů nelze objektivně srovnávat tuzemské nahrávky
s nahrávkami zahraničními, byť podobného ražení. Zde je to prostě už v případě obou kapel
thrash na velmi pokročilém stupni vývoje a k dokonalosti tomu chybí už jen malý krůček.
Inu, těší se na vás banda mosh, pavijáni z Krkonoš a thrashovej čuník Sváťa! Na závěr malá
poznámka pro všechny účelné i zcela náhodné internetové cestovatele: Pokud byste si nebyli
jisti, zda-li jste poslední větě recenze rozuměli zcela správně, nezoufejte, důležité je
především to, aby se vám nová nahrávka líbila alespoň tak jako mně. 5.12.2013 (cermi-cermak [9/10])
