MYSTERIOUS ECLIPSE - Hell Of Pain (2013)

Co naplat, na Slovensku se nachází nemalé společenství zmaru, jež se dá řadit do světové elity krvavého díkuvzdání. MYSTERIOUS ECLIPSE se na cestu trnité slávy sice dívali doposud z přiměřené vzdálenosti, ale albem „Hell Of Pain“ se opět o krůček přiblížili k celebritám, které se mají brát vážně. Ono se teda dá říci, že ten vývoj, který byl znatelný od nahrávky k nahrávce, ten posun od posledního alba trochu zamrzl. Kdo se ptá, jak se tedy mohli k něčemu přiblížit, když někde zamrzli, tak vysvětlení je naprosto jednoduché. Novinka se sice od posledního alba relativně nikam hudebně neposunula, ale volně na něj navazuje a rozvíjí. Zdokonaluje tak nastoupenou cestu strasti obohacenou o moudra chyb minulosti. Pro ty, co nemají absolutně šajn o odřených nohách, tak poukážu na to, že základním stavebním kamenem tvorby MYSTERIOUS ECLIPSE je melodický death metalový marast, který jím byl odjakživa, s příchutí black metalové killer mánie se sklony k modernějším postupům svéráznosti. Dá se mluvit o jakési progresivitě staré školy na broušení melodických kos paní smrtky s citem pro pekelnou kultivovanost kompozičnosti. Prostě na starých základech se dá postavit nová márnice. Ne tak zatuchlá, vyhovující modernímu přístupu k pohřebnictví. Samozřejmě, že se může modernizace setkat s průsekovou alternativou nekompatibility, ale to není problém MYSTERIOUS ECLIPSE. Ti zase tu tvorbu extrémně nepřeplácávají, spíše jako by otevřeli zavřené okno, aby ne že vyvětrali, ale do toho smradu vpustili něco vůně. Dá se říci, že jsem při pozorném poslechu, jiný ani nedoporučuji, protože v tom případě by šlo album úplně mimo vás, narazil na jistá přechodová drhnutí, neúmyslnou násilnost, ale řekněme, že to jsou spíše detailovité kostrbatosti. To jsem spíše napověděl mrchožroutům intelektuálním, kteří podobné nahrávky trhají na kusy, aniž by pochopili celek. A přitom album jako celek funguje velmi dobře. Možná některým bude při té melodičnosti chybět něco výraznějších, chytlavějších, nebo chcete-li hitovějších momentů, což naopak já vítám, stejně jako vítám využití kláves ve velmi rozumné míře. I když je album kompaktní celek, tak zároveň každá ze skladeb žije vlastním životem a z mého hlediska, ani sám pořádně nevím proč, nejsilnější tep mysteriózní krvelačnosti má skladba „Back In Black“, což je zároveň duet současné zpěvačky Kity, která má v hrdle zvonovou rašpli hned z několika umíráčků, a Milana Machajdíka. Spíše jako bonusovou skladbu, než regulérní song beru závěrečnou skladbu „Ruža“ a rozhodně to není tím, že je nazpívaná ve slovenštině. Ta skladba je odlišná jak po kompoziční tak po stylové stránce. Jedná se o lehce přímočarý epický heavy pagan epos a průserem je, že má tak hitový potenciál, že ji kapela bude muset chtě nechtě hrát naživo. Na závěr se pozastavím u zvuku, který se mi jeví jako nejslabší článek alba. Když už třeba ne jej zhustit, aby se neztratilo, co by se ztratit nemělo, tak určitě bych byl pro větší dynamičnost, aby zvýrazněno bylo, co zvýrazněno býti má. A že toho je k zvýraznění na albu teda dost. Nebudu tvrdit, že se jedná o kdovíjak převratné dílo, ale líbí se a sedm pentagramů teda rozhodně není od věci. 17.11.2013 (Rock´N´Roll Hell [7/10])