DREAM THEATER je ikona progresivního metalu. Pro někoho až moc dokonalé, vyumělkované
a pro někoho zase absolutní špička v daném žánru. Co se týče mě, tak jsem asi někde
uprostřed. Jejich alba jsem si vždy poslechl a to vícekrát, protože jejich hudba představuje
vždycky muzikální kvalitu všech přítomných hudebníků. Je mnoho skupin, které v daném žánru
jsou něčím jiným a mnohdy i zajímavějším než jsou právě Dream Theater. Nicméně z pohledu
technické připravenosti si samotní hráči této party drží laťku stále vysoko a každé album,
které vypustí ven, je prostě kvalitka. To se musí nechat. Za svou kariéru vydali i několik
zajímavých koncertů a velmi zajímavá cover alba od světově známých metalových i rockových
skupin. Mezi mé nejoblíbenější patří "Awake" ze září 1994, kde nám pětice LaBrie, Petrucci,
Myung, Moore a Portnoy ukázala, že umějí hrát i pěkně tvrdě, alespoň podle mého je albu
tvrdší než jeho předchůdce. Jen škoda, že po natočení této desky odešel klávesista Kevin
Moore, který si založil svůj vlastní zcela odlišný projekt Chroma Key. Prostě měl trochu
odlišný názor na vývoj skupiny, proto se v dobrém rozešli, což by mělo být i ve všech vztazích.
Vysvětlit, pochopit a odejít. Na co udržovat něco, co není až tak plně funkční nebo se
udržuje jen uměle. V roce 2004 jsem pak narazil na výborný DVD koncert “Live in Budokan“.
Tento koncert z japonského Budokanu patří mezi ty nejlepší koncerty, které jsem viděl a
slyšel. 18 skladeb, které zde představily, jsou neskutečně nabité ohromnou energií...
A teď se konečně dostáváme k tomu, co představili DT v letošní roce. Nové album pojmenovali
stručně a jasně - “Dream Theater.“
Už od úvodního vstupu "False Awakening Suite", coby intra a následně pak skladby "The Enemy
Inside" můžeme vycítit, že se jedná o novou tvář, i když se standartními postupy DT.
Nevím, jestli je to tím, že se ve skupině po odchodu jednoho ze zakládajících členů Mike
Portnoye nový bicmen Mike Mangini po předcházejícím albu naprosto sžil s kapelou a nebo je
to tím, že téměř celé album vytvořil kytarista John Petrucci, tedy až na některé skladby,
kde přidali své nápady i jeho spoluhráči. Možná to byl jen další logický krok této party a
zamyšlení se nad celým výrazem DT. Těžko říct, to se můžeme jen domnívat. V každém případě
kapela disponuje opět s kvalitními materiálem. To byla moje představa po první skladbě
tohoto alba. Skladby jako "The Looking Glass" či "Behind The Veil" mě však vrátili zpět do
světa, který jsem už znal předtím. Asi nejzajímavější skladbou pro mě byla závěrečná
dvacetiminutovka v podání "Illumination Theory". Skladba je rozdělena do pěti částí a
každá z nich vyjadřuje zajímavý pohled, jak hudební koncept, tak i lyrickou část. Snažíme
se pochopit paradox černého světla, aby se nakonec kruh uzavřel, ačkoliv je to pokračování
pravdy, která se nakonec ocitá v odevzdání, všudypřítomné víře a k tomu potřebné vášni.
A že album “Dream Theater“ potřebnou vášeň má, o tom není pochyb. Je to samozřejmě zase
jen o názoru, kdo co slyší a koho co zaujme.
V globálu je to moderní a promyšlený progresivní metal se zajímavými filozofickými
úvahami. Mám z něho dobrý pocit, i když musím přiznat, že prvotní nadšení z úvodních
skladeb postupem trochu ustupovalo. Videoklipem a prvním singlem "The Enemy Inside"
měli dobře našlápnuto. Ale už jsem se mnohokrát přesvědčil, že první singl nebo klip
nevystihuje podstatu alba celého. Je to bohužel případ i tohoto alba. Proto hodnotím
sedmičkou. Je to dobré album, ale aby mě to zvedlo ze židle, tomu něco chybí. 1.11.2013 (starman [7/10])
