Jako úspěch lze považovat už jen to, když kapela po spoustě let nečinnosti přijde
s dobrým, návratovým albem. Pokud se jí ale podaří na úrovni této desky i nadále
setrvat a vytvořit další skvělá alba, která mnohdy hudebně předčí i ta "kultovní"
z prvních let svojí existence, je to úspěch dvojnásobný. Tohle přesně je případ britské
legendy Onslaught. Společně s Possessed, Mercyful Fate a samozřejmě Venom si dokázali v
první polovině osmdesátých let vybudovat osobitou image, založenou na fúzi thrash/speed
metalové hudby propojené se satanisticky laděným vzezřením a peklem přetékajícími texty.
Nutno dodat, že to tehdy používali pouze jako nástroj k šokování publika, nikoliv jako
propagaci satanismu.
Ale teď si už pojďme přiblížit novinkový počin. Dle slov samotných členů kapely je letošní
"Šestka" album složené především pro živé hraní a obsahuje pořádnou dávku potřebné agrese.
Za sebe mohu s klidným svědomím říci, že tomu tak skutečně je. Co se ve výsledku povedlo,
je možnost velmi kompaktního uchopení nahrávky, kterým dokázali pánové z britského Bristolu
propojit oba vzdálené póly, které se k sobě snažili přibližovat na svých předchozích zásecích.
Lze tedy o "VI" hovořit jako určitém zlomu v jejich kariéře. Platí zde opět pravidlo,
že diskografie nemusí být příliš početná na to, aby kapela dokázala složit koncertní
set-list z absolutních hitů.
Dobrý tah je určitě zařazení pouze osmi skladeb (nepočítáme-li otevírací introdukci
"A New World Order"). Album odsýpá a díky dostatečné, ne však příliš dlouhé, stopáži,
která činí něco málo pod 40 minut, nenabízí příliš prostoru pro jakékoli pochybnosti.
Každá skladba toho má dost co nabídnout. "Chaos Is King" bych se nebál nazvat novou verzí
"Reign In Blood". Je zajímavé, že bubeník Michael Hourihan se neustále nepouští do
ztřeštěného blast-beatového bubnování, jako to mají v oblibě jeho slavnější kolegové, ale
naopak se snaží bubnovat technicky, zajímavě, a do každé ze skladeb zapojit další zajímavé
elementy, které ji pomohou vyvést z jednotvárnosti. Nenechte se ovšem zmást, album se sice
nepohybuje pořád ve stejných kolejích, střídají se rychlejší a pomalejší momenty, ale pořád
je to dost přímočaré a rychlé album. Nějakou opravdu pomalou věc bychom tu sice hledali
marně, za to jsou všechny skladby prošpikované zajímavými melodickými vsuvkami. Dalším mým
favoritem je věc pojmenovaná celkem jasně a výstižně "66’Fucking‘6" - co by dalo za tuto
skladbu ve svém repertoáru na 1000 dalších kapel. Skladba, která mě svým poměrně primitivním
textovým sdělením připomněla titulní věc z debutové alba - Onslaught ("Power From Hell") z
roku 1985. No, posuďte sami tu podobnost v refrénech obou skladeb - "We are the chaos
legions - we fuck the annoying fists - we play the devil’s music - we are the union of the
6-66 - 66, fucking 6". Občas se v textech pohybujeme v rovině spíš klišovité, ale i to k
tomu zkrátka patří. Na druhou stranu například v "Cruci-Fiction" je tomu přesně naopak.
Zde je velice zajímavě kladen důraz na slovo "fikce" a to v textu skladby představuje
metaforu, jakýsi přenesený význam tohoto slova, vytrženého z naší prohnilé společnosti a
předkládá ho ke srovnání s právě neblaze známým a potupným středověkým způsobem popravování.
Nerad bych se mýlil, ale pokud mě slechy nešálí, zachytil jsem dokonce i něco jako
metalcorové riffy. Nejvíce to partička kolem kytarového dua Nige Rockett a Andy Rosser-Davies
uplatňuje v "Dead Man Walking", kde se toho děje opravdu hodně. Nalezneme zde opravdu
všemožné rozdílné polohy – rychlé, posouvací akordy, melodické vyhrávky i promyšlené sólo.
Všechno to na mě působí, jako by materiál pro album vznikal jakýmsi speciálním způsobem
improvizace, avšak improvizace naprosto dokonalé, kdy všechno do sebe náramně zapadá a
jednotlivé díly stavebnice kolem sebe kompletují naprosto monumentální a silné struktury,
ze kterých později vznikají celé hotové kompozice. Na podobnou atmosféru, kterou můžeme cítit
v "Dead Man Walking" narazíme i ve skladbě s pořadovým číslem 4 - black metalový odér v
egyptsky laděné "Children Of The Sand", poukazuje na kořeny této kapely a skladbu staví na
pomyslný vrchol alba. Absolutní hit, koncertní skladba jak vyšitá. Refrény skladby to je
kapitola sama pro sebe, velmi jednoduchý, avšak naprosto hitově pojatý sekaný riff s krásným
doprovodným ženským hlasem. Po celou dobu se zde pohybujeme v pomalejších rytmech a po první
části, v momentě, kdy se do mikrofonu poprvé opírá křikloun Sy Keeler, vystupují jasně
na povrch temné kořeny kapely. Jeho hlas se mi vždy líbil, rozhodně více než hlasový projev
Steva Grimmetta, který obstaral vokální party pro třetí album "In Search Sanity" z roku 1989.
Na něm se původně podílel i Keeler, avšak těsně před samotným natáčením byl z kapely odejit.
O tom, jaká to byla chyba, se zbytek kapely přesvědčil v roce 1991, kdy došlo k prvnímu
rozpadu. Jak se Onslaught nechali slyšet, v příštím roce by toto album rádi dokonce
znovu-natočili, skladby, které na něm jsou, si prý zaslouží dostat svou druhou šanci
ukázat, co v nich je - necháme se tedy překvapit.
"VI" je nesmírně návyková nahrávka, kterou si určitě oblíbíte. Na cestu do práce, do školy,
na večerní poslech nebo romantický metalový dýchánek u plechovky piva, všude se perfektně
hodí. Líbí se mi obrovská techničnost a tím pádem i rozmanité možnosti, které si Onslaught
mohou dovolit. Nechci se nijak dotknout památky Jeffa Hannemanna, a ač to bude znít vzhledem
k jeho smrti možná trošku nedůstojně, tvrdím, že kdyby ke smutným událostem v průběhu
posledních dvou let v táboře Slayer nedošlo, takhle by nějak zněla jejich nová deska, která
by v dnešních dnech byla zřejmě už na světě. Typicky old-schoolové struktury skladeb,
zároveň však moderní a svěží produkce, která však nepotlačuje potřebný tah na branku.
Jak už jsem se zmínil, Onslaught mají zkrátka elán a mladickou energii, kterou by jim mohla
závidět kdejaká začínající kapela. Moderní zvuk s patřičnou ostrostí z tohoto počinu dělá,
troufám si říct, nejlepší thrash metalové album roku, a to máme před sebou ještě podzimní
žně a novinky Warbringer, Toxic Holocaust, Death Angel, Artillery nebo novou Sepulturu.
Jediné, co by si případný kritik-hnidopich na albu našel, je absence větší invence, kterou
Onslaught vkládají do svých novějších albových počinů. Ale co bychom od starých bardů, kteří
chtějí hrát jen to svoje, také čekali, že?! Jediné, co mohu trošku vytknout já, je poněkud
fádně pojatý obal a doprovodný booklet, ale přece jenom, nehraje prim náhodou hudba? Takže
pokud ještě stále váháte, jestli si tohle album koupit či nikoliv, tak hybajte, ať už
vyřvává u vás doma, protože takové věci ve vaší sbírce prostě mít musíte. 16.10.2013 (cermi-cermak [10/10])
