VORUM - Poisoned Void (2013)

Při poslechu alba „Poisoned Void“ finských VORUM, by se mohla vkrádat do mozkoven zrádná myšlenka, že tady někdo poněkud nedával pozor ve škole starého death metalu, zvláště pak při hodinách death metalu švédské bestiality. Jenže se může nabídnout i myšlenka opačná, že tento obor byl studován i v rámci vlastní iniciativy ve vlastním volnu, se záměrem vzít si pro vlastní kapelu vše potřebné z daného oboru a zároveň se vyhnout přílišné podobnosti ikonám žánru, což je velmi chvályhodné a můžeme mluvit o jakémsi splněném záměru. Samozřejmě se nejde naprosto vyhnout oné kýčovitosti severské smrti a každý může s určitostí identifikovat i nějaké ty podobnosti. Přesto jako by VORUM vytvořili finskou odnož švédské metalurgie a to zejména přidáním sirného zápachu zla black metalové temnoty. Původní morbidně bestiální atmosféra je tedy částečně doplněna atmosférou nesmířlivě pekelnou. Sice se nejedná o kdoví jak originální kombinaci, přesto to VORUM poněkud odlišuje od spousty podobných. Jenže je tu věc, kterou VORUM tak nějak nedotáhli na albu „Poisoned Void“ úplně ke spokojenosti ucha posluchačova. Čert vem jakousi nepůvodní archaičnost z let mladické nerozvážnosti smrti a třeba i neluxusní nápaditost, se kterou na tom VORUM nejsou zase tak zle. Vždyť na podobných nahrávkách si ujíždí nemálo fanoušků. Jenže od každého žánru vždy něco očekávám a nedostanu-li to, pociťuji vkrádající se pachuť nudy, kterou nezachrání ani brilantní výkony muzikantů. V tomto případě bych očekával naprostý příval nerozumě uzemňující energie mrzačení soudnosti, které se mi nedostává v takové míře, v jaké by si tato muzika zasloužila. Patrně jako by se při studiových pracích trochu vytratilo jisté nadšení z muzicírování, jež se proměnilo v poněkud obyčejné přehrávání motivů. To potom člověk ani při hodně hlasitém poslechu necítí tu životaschopnost ohně v nohách, tu všeničící živelnost. A je potom jen paradoxem, že jediné, co zní naprosto živelně z této nahrávky, jsou parádní ďábelská kytarová sóla, kterými chvála bohu rohatému kapela nešetřila a jako živou vodou prolila trochu mrtvou atmosféru skladeb v hojné míře. Jako by si při dokončovacích pracích byl někdo hodně vědom oné přednosti kytarových sól, protože jsou i vcelku dost vytažená do popředí a to i na úkor zpěvu, který je patrně nejslabším elementem alba. I přes hodně zásadní výtku nemohu říci, že by se jednalo o album až tak průměrné, nebo dokonce špatné. Navíc mě vcelku uhranuly dvě skladby. Taková „Rabid Blood“ zní ze všech skladeb nejživelněji a je obdařena snad nejpekelnějšími kytarovými sóly. Oproti tomu závěrečná titulní „Poisoned Void“ je patrně death metalově nejméně výrazná, přesto jako by učarovávala tajemnem gotiky a ten natahovaný závěr omíláním téměř totožného motivu doslova nahání husí kůži. 1.7.2013 (Rock´N´Roll Hell [7/10])