CHAOS IN HEAD - Infra (2010)

Tak nějak mě nasrali ve škole, když jsem se dozvěděl o Mnichově. O nás, bez nás. No a tak nějak jsem se nasral, když jsem se dozvěděl o CHAOS IN HEAD. Dvacet let existence beze mě. No, ono to nejspíš nebude tím, že by se přede mnou kapela schovávala, jako spíše, že já zrovna tuhle muziku nevyhledávám a relativně brzy se dozvíme proč. Kapela letos oslaví jakési kulaté výročí a hodlá k němu natočit a vydat zbrusu nové album. Ovšem před dvěma lety k výročí plnoletosti si též nadělili dárek a to albem „Infra“, v parádně luxusním digipackovém balení. Mimochodem, jak je to vlastně s plnoletostí kapel? Od kolika let se vlastně může legálně při křtu alba polévat ona placička chlastem? Tak a teď k hudební terminologii. O CHAOS IN HEAD se píše jako crossover, nebo hardcore crossover kapele. Jelikož neznám její minulost, tak nemohu sloužit tím, jak toto označení sedělo k předchozím nahrávkám, ale k albu „Infra“ mi naprosto vyhovuje cejch extreme hard pop, který si kapela vypálila mezi oči sama. Celé mi to potom zní jako ten momentálně moderní alternativní pop rock, kterého je prostě všude plno. Proto se po podobných věcech zrovna moc neohlížím. Ovšem né proto, že by mě to nějak uráželo, ale protože je těch kapel moc, je tam moc podobností a i když tuhle muziku vyhledávat nebudete, tak se k vám díky popularitě stejně dostane. A i když se vám to třeba líbí, tak neřešíte, kdo to hraje, neboť za chvíli uslyšíte to samé pod jiným názvem. To pak je naprostý šok, když vám utrhne hlavu kapela, která se na první pohled tváří nenápadně a přitom vyčnívá nad podobné soubory. V mnoha ohledech se dá mluvit, že album „Infra“ je skrz naskrz prolezlé onou emotivní rockovou alternativou, ale na rozdíl od jiných alb v tomto žánru je mnohem živější a variabilnější. Obsahuje jakýsi třeskutý metalický náboj, umocněný přechody do hodně tvrdých pasáží na hranici hardcoru, kdy zpěvačka přechází z popových popěvků, přes dynamický melodický hard vokál, až někam k extrému rapujícího death metalisty. To je přesně to, co mě přitahuje na této výborné kapele a co bude mít patrně opačný efekt na fanoušky líbivější rádiové formy tohoto žánru. Kapela se snaží svou tvorbu dělat nápaditě, aby jednotlivé skladby zněly zajímavě, ale přitom ne přeplácaně. Někomu by se mohly některé přechody z různých poloh zdát násilné, nebo nepřirozené. Sám jsem se přistihl u jakési kostrbatosti, ale jako by záměrné, protože rozhodně neměla rušivý efekt. V životě bych neřekl, že za největší hitovku alba budu zrovna já považovat skladbu „Midnight Life“, které by se nemusely bát ani komerční rádia ani šest set šedesátý šestý díl Twilight Ságy. Krutě hitové ambice má i houpačka „Distrust“, či nátlaková „Today I Am God“. Pokud máte zájem koštnout, jak může gradovat letargická balada, tak zkuste „Love Is Blind“ a k ní můžete přidat rezignační „Resignation“, která má navíc jakousi příchuť zvrácenosti. Ovšem i na milovníky úchyláren je zde pamatováno a to skladbou „Fucking Machina“. Naprosto suprácké skate, rock, hip-hop, pop, crossover vopruz k tanci i... k tanci. O tomhle albu by se dalo říct, že nemá chybu, přesto bych decentní připomínku měl. Od hlukmistra Standy Valáška, který toto album produkoval, jsme zvyklý na vcelku vysokou zvukovou kvalitu. Ne, že by ten zvuk byl nějak špatnej, ale pravděpodobně jsem se asi moc nakazil takovou tou hustou, dunivou americkou produkcí, která by skladbám CHAOS IN HEAD dodala ještě dynamitóznější sedač na prdel, jež by hejbal bránicí i odrazem od telegrafního sloupu. A mít to ten brutus grandiózní zvuk, tak dávám plný kotel pentagramů. Takhle dávám pouze devět z deseti a krutě se teda těším na nové album. Jen doufám, že jsem chlapce a děvče tím bodováním nějak neurazil. To bych teda rozhodně nechtěl. 6.6.2013 (Rock´N´Roll Hell [9/10])