Klasičtí, hard rocku absolutně oddaní stoupenci Deep Purple vydali po osmi
letech nové album "Now What?!". Vzorcem, který můžeme u staré kapely zcela předvídatelně
očekávat, je porovnávání a poměřování nového materiálu s tvorbou starší. Pokud budeme
mluvit o "Now What?!", tak zde to je velmi dobré - nebo aspoň určité části jsou velmi
dobré. Prostě to je vždy oříšek pro kapelu, existující po dlouhá desetiletí, pokročit v
procesu skládání a nahrávání nových skladeb. Jsou nuceni chodit po extrémně tenkém ledě
mezi opakováním sama sebe a vynalézáním nových elementů, tak aby se jim podařilo pro oddané
fanoušky zachytit jejich klasický zvuk, pro který se stali proslulými a zároveň se posunout
někam dál. Takže vlastně musí čelit silné konkurenci v sama sobě, konkurenci ve své mladší
a hladovější verzi. To je mimochodem důvod, proč se interval mezi jednotlivými alby
parabolicky zvyšuje s přibývajícími léty kapely na scéně.
A přesně tak, jak jsem právě popsal, je to s Deep Purple. Tiskové zprávy o novém albu hrdě
slibovaly, že bylo vytvořeno bez žádných hudebních pravidel a má ukazovat moderní a svěží
produkci v hudbě Deep Purple, tudíž za posledních 20 let je to právě toto album, které je
duchu 70.let nejblíže. A dobrá zpráva pro fanoušky je, že je to v mnoha ohledech v podstatě
pravda. Síla "Now What?!" je hlavně v lpění na ten původní celkový párplovský zvuk, a mnoho
skladeb je tak velmi silných, zejména co se týče instrumentálních výkonů.
Kytarista Steve Morse a nový klávesista Don Airey, který nahradil fenomenálního Johna Lorda,
zesnulého bohužel během minulého roku, jsou obzvláště důležití pro vytvoření klasického zvuku.
Směs zkreslené kytary s organicky znějícími hammondkami například v první "Simple Song",
jež začíná poněkud ospalejšími verši, se záhy právě za přispění energického riffu, stává vším,
co od této legendy chceme slyšet. "Weirdstan" je špičková věc, s perfektně výraznou baskytarou
a dalšími smyčcovými nástroji v pozadí. Vokály Iana Gillana obsahují krásně bizarní efekty,
které společně s atonálními klávesovými sóly zní prostě neopakovatelně. "Out Of Hand" slouží
jako výkladní skříň pro Morseovu kytarovou práci, zejména pro jeho charakteristický picking,
okořeněný o typický tmavý tón, který je dalším z poznávacích znamení jeho hry. "Apres Vous"
je zvýrazněna pasáží, kdy klávesy a kytara hrají jednohlasně a ukazují tak sílu progresivního
pojetí rocku. Díky tomu mi dost připomíná Rush, nebo spíš nepřipomínají Rush tohle? Poslední
věc, nazvaná "Vincent Price", nabízí nejen intro hrané na varhany ale rovněž Morseovu hru,
kdy svou linku drží ve více zdrženlivých polohách, aby zvuk jeho kytary vytvořil mrazivé
napětí před pádem do harmonizovaných linek, které následují v zápětí.
Producent Bob Erzin ví něco o velké klasicky-rockové produkci, na svědomí má mezi
spoustou dalšího například veledílo "The Wall" od Pink Floyd, legendární desku "Destroyer"
od Kiss nebo celou kupu raných nahrávek Alice Coopera. Je to on, kdo má zvuk "Now What?!"
na svědomí. Spousta skladeb je vylepšena jenom díky přinešení klasických Deep Purple a
více progresivnějších vlivů. Skladby s tímto zaměřením jsou na albu bezesporu ty nejlepší.
Deska bohužel obsahuje i řadu pomalejších, jemnějších skladeb, které prostě v celkovém
konceptu alba nefungují, a mají tendece jinak velmi povedené album jen zatížit. Výjimku
tvoří snad jen do blues rocku laděná singlovka "All Time In The World", která naštěstí není
zástupcem této celkově utahané atmosféry. To samé se už bohužel nedá říct o "Body Line",
která, ačkoliv má mnoho zajímavých prvků, které jsou celkem zajímavé, třeba pattern,
který hraje Ian Paice na bicí, mě bohužel ve výsledku moc nebere. To samé platí o
"Above And Beyond", která mi připadá spíše než skladba Deep Purple, jako B-strana od
progresivního tria Emerson, Lake & Powell a také o "Blood From A Stone", která opět nese
zajímavé prvky, ale prostě se mi nejeví tak semknutá jako její lepší kolegyně.
Gillanův zpěv se pohybuje hlavně ve středech a do větších výšek se pouští jen výjimečně,
na mnoha místech se zdá, že své hlasivky už docela napíná, aby se trefil do požadovaného
tónu, ale ve srovnání s mnoha zpěváky v jeho věku zní stále dobře. Erzin se mu snaží
napomáhat tím, že některé vokální linky šetrně zahaluje do zajímavých efektů, které fungují
v řadě momentů více než dobře. Přesto Ian Gillan třeba ve druhé "Weirdstan" nebo v poslední
"Vincent Price" stále září.
Co o "Now What?!" říci jako k celku? Připadá mi skoro jako dvě alba. Jedno s tím druhým
nemají pranic společného - jedno velmi dobré a progresivní z dob "Machine Head" nebo "Burn"
a druhé kompilační, nevýrazné album, poskládané z dříve nezveřejněných a zcela
nedokončených skladeb. Deep Purple by udělali dobře, kdyby album trochu zkrátili, ale i v
jeho konečné podobě má mnoho silných momentů a rozhodně se mi líbí mnohem více než předchozí,
podivné "Rapture of The Deep". 5.6.2013 (cermi-cermak [8/10])
