ANTIPOPE - 3 Eyes of Time (2013)

Spadla schizofrenie do notového papíru a zůstala v něm uvězněna houslovým klíčem zapomnění. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se člověk při poslechu alba „3 Eyes Of Time“ finských ANTIPOPE cítí tak nějak jako Alenka propadající se králičí norou a jediné, co po prvním poslechů ví, je, že padal čtyřicet sedm minut a po cestě potkal jedenáct kořenů, které i když ho v pádu brzdily před tvrdým dopadem, tak jej zvláštním způsobem zraňovaly. Zde nejde s naprostou přesností charakterizovat celé album, i když se jedná o jakousi emotivní fůzi gothic rocku a heavy metalu se vzdálenými ozvěnami melodického death metalu a atmosférického black metalu. Tady tou králičí norou budeme muset propadat znovu a znovu a pokusit se věnovat každému kořenu zvlášť. A to i přesto, že nás zraňují, neboť zároveň uvolňují jakési blažené teplo rozkoše. Neříká se něčemu podobnému masochismus? Hned úvodní „Close“ je nebezpečně melancholická post doomovka s tajemstvím gotiky, kde se střídají těžké, místy až drsné, pasáže se vzletnými melodiemi a emocionálně vypjatým refrénem. Ony ty refrény jsou velmi silnou zbraní na pokřivení rovných myšlenek. Oproti tomu „Last Chance“ je jakousi rozvernou heavy temnotou hnaná hymna v celku svižnějšího tempa občas přecházející do hodně zběsilých momentů a jakýmsi traumatickým refrénem. Skladba „The River Standing Still“ by se dala nazvat chytlavě skočnou, kdyby ji neprovázela aura smutku. Že by veselý tanec zoufalství? Z relativních tanečků nespoutanosti nás do gothic doom metalového smutnění tajemství přivádí „Burn“, která jako by se místy lehce otřela o mrazivou atmosféru funeral black metalu. O nic více veselejší je opravdu vláčná „White Summer Night“, která jako by byla přímo stvořena k melancholické nostalgii. Trpět závratí z nicoty na chvíli přestanete při třaskavé „Exposure“. Tady si nemohu pomoci, ale tahle skladba mi evokuje časy The Sisters Of Mercy a to včetně nádherného skoro vyřvávaného refrénu. Některým později narozeným by to mohlo vzdáleně připomenout i Sentenced. Naprostá hitovka a můj soukromý favorit. Na relativně stejné vlně, jenom v trochu uvolněnějším tempu a s méně rozvernou náladou, se nese „The Fear Of Fear“. Tvrdou realitou mezi nenávistí a bezradností je těžkotonážní atmosferika drsné školy doom metalu „A Decomposing Ritual Of Absoption“. Kratičká „Them Cacti“ je spíše emotivní instrumentálka vhodná pro nahlížení přes hřbitovní zeď z venku, i když v ní je zkreslený recitativ, či co to je. „The Logic Of Self-Discovery“ je sice relativně svižná, přesto jako by toužila po rozjímání. Taková gothic rocková klasika, i když teda parádní. Ten skoro do nekonečna natahovaný závěr je naprosto grandiózní. Jestli někdo měl tendence v průběhu poslechu alba usínat, tak toho probere závěrečná death blacková brutalita, jíž zdobí famózní gothic doom metalový refrén. Další z mých soukromých favoritů. Ono vlastně celé album „3 Eyes Of Time“ je favorit na velmi časté omílání mé rozpustilé duše. I když se může zdát, že každej chcíplej pes je z jiný vsi, tak vše stmeluje v jeden celek nádherně proměnlivej emotivní vokál, kterej je mnohdy výborným způsobem vrstvenej na sebe a parádní vzletné melodie, jejichž atmosféru nenarušují ani drsnější podkladová výraziva. Čili, co nás nezabije, to nás posílí. 4.6.2013 (Rock´N´Roll Hell [9/10])