Neexistuje lepší příklad vždy skvělé, avšak svému těžkému údělu předurčené - vždy
trochu opomínané kapely, než je Saxon. Ta patří již třetinu století mezi nejvýsostnější
představitele Nové heavy metalové vlny z Britských ostrovů a chrlí řadu klasických
metalových alb už od roku 1979. Alba "Wheels of Steel" a "Denim And Leather" jsou
perfektním příkladem, jak by měl heavy metal znít. Ale přiznejme si, že většina dnešních
fanoušků je bohužel na ten pomyslný piedestal vedle Maiden nebo Judas prostě nepostaví.
Ale sakra proč? Vždyť "Sacrifice" s přehledem předčí obě poslední desky obou zmíněných kapel!
Úlohu Saxon bych asi nejlépe přirovnal k americkému Testamentu. Nikdy nedosáhli největší
popularity, přitom řada jejich desek nejen hudebně překonala alba jejich slavnějších
žánrových kolegů. Saxon se na rozdíl od předchozí fošny "Call To Arms" rozhodli upustit od
všech možných kudrlinek, a vrátili se s tím správným, dřevním, původním heavy metalem.
Někdo to může považovat jako krok zpět, ale já ještě předtím než skončilo obětní intro
"Procession" věděl, že se mi to bude líbit. Hudba je univerzální řeč lidstva, a někdy stačí
jen jeden tón. Tady to platí dvojnásob. Ač někdo může namítat, tak ten znovuobjevený zvuk
se projevuje hned v titulní skladbě "Sacrifice", ale zároveň obsahuje to typické saxoňácké
ladění a melodie. Riffy jsou neuvěřitelnou energií tlačeny vzhůru, až občas hraničí s těmi
thrash metalovými. Peter Byford je opět ve skvělé formě, a jako hlas prostě neumí nudit.
I když to samozřejmě berte jako můj subjektivní názor, názor posluchače, recenzenta. Tak
třeba poslední "Standing In A Queue" mě úplně nevzala, je to takový podivný hybrid riffů
AC/DC, zpěvu Accept a zvuku Saxon, ale když vezmeme album jako celek, dojdeme k závěru,
že se jedná o skvělý počin. Spoustu zajímavých prvků, které skladby dokážou perfektně oživit
– třeba irský nádech nástrojů na začátku "Made In Belfast", nebo tympány, či co to je, na
začátku "Guardians Of The Tomb", to je přesně to, co mám na mysli. Mimo to poslední zmiňovaná
skladba taktéž stojí za to, zdvojené vokální linky v určitých pasážích k heavy metalu také
odjakživa patří a zde má díky nim skladba úplně jiný náboj. Když si ještě přidáme sólování
Douga Scarratta, vyjde nám z toho velmi povedené album plné zajímavých skladeb a
skvělých nápadů. Moc mě baví věc nazvaná "Warriors Of The Road", ta má skutečně skvělý
náboj, a refrény z této skladby tvoří ideální hitovku na koncerty. Jedinou věcí, která mě
trochu zklamala, je druhá část alba. Možná, kdyby si pánové dali větší práci a skladby
lépe seřadili, bylo by jim to ku prospěchu více. Takhle druhá polovina působí trochu
opakujícím a zbytečně utahaným dojmem. Snad jenom "Wheels Of Terror" dokáže skladby z první
poloviny dorovnat. Viděl bych to tak, že pokud nemáte Saxon a heavy metal obecně hodně
naposlouchaný, "Sacrifice" vás asi nijak neodrovná, to ale není důvod k tomu, brát album
s despektem. Pokud jste ho doposud neměli možnost slyšet, určitě tak učiňte, protože už
jenom slovo Saxon je zaručenou zárukou kvality. Musíme si navíc uvědomit, že pánům
hudebníkům se od posledně zase pár vrásek na čele objevilo a hrát se stejným nasazením jako
ve svých mladých letech není vzhledem k biologickým předpokladům lidského těla prostě a
jednoduše možné.
Jak už jsem se zmínil na začátku, věc, kterou bych viděl kladně, je fakt, že album v
určitých směrech předčí i poslední řadová alba svých slavnějších žánrových kolegů, a to
především díky zvuku, který se mi dost líbí. Žádné samplování, žádné bubenické triggery,
žádné digitální odstraňování chyb, přesto soudobá nahrávka, která se neutápí v nějakých
prastarých postupech a navíc obsahuje ten klasický „feeling“ dob, kdy mnozí z vás,
čtenářů, byla ještě na houbách, případně si doma hrála s bábovičkami. 31.5.2013 (cermi-cermak [9/10])
