Kdo alespoň jednou nezaslechl o kapele pojmenované Bullet For My Valentine,
jako by ani nebyl, dalo by se říct. Za uplynulou dekádu, kterou tito Britové působí
na scéně, si mezi adolescentními posluchači vydobyli celkem vysoce ceněnou pozici.
Extrémně klišovité texty skladeb, skladké ploužáčky jako "Tears Don’t Fall" nebo
"Pleasure And Pain", možná jeden z hlavních aspektů, díky nimž se tato ještě před
vydáním prvního alba neznámá parta dostala téměř hned po zahájení kariéry na vrchol,
ale vždy také kvalitní hráčské výkony a hlavně heavy základ, ze kterého kapela vždy velice
ráda čerpala.
I přesto, že se za fanatického emo-zvrhlého pubertálního fanouška, kteří kapely typu
BFMV s oblibou vyhledávají, sám nepovažuji (tím ovšem nechci nikoho urazit), dokázali si
respekt u mě postupem času vydobýt taktéž. Bohužel, jejich nejnovější deska "Temper Temper"
mě o tom moc nepřesvědčila. Jako bych už něco tušil, když si Matt Tuck - hlavní protagonista,
kapelník, kytarista, skladatel a zpěvák v jedné osobě nechal asi před rokem ostříhat svojí
dlouhou havraní hřívu. Nejsem pověrčivý, ale pravda je taková, že Bullet nám opravdu
trošku vyměkli. Většina prvků, díky nimž jsem je řadil společně s Parkway Drive, Trivium
a Killswitch Engage do pomyslného čtyřlístku nejzajímavějších metalcoreových band, jakoby
vymizela. Kde jsou ty skvělé heavy prvky, které předváděli na předchozích (hlavně) dvou
albech? Jako nejzdařenější kousky alba bych uvedl hned první "Breaking Point", která ačkoliv
vykrádá do mrtě všechny skladby z minulých desek, na což jsme u kapely typu BFMV vlastně
už zvyklí, dokáže mojí hlavu i přesto slušně rozpohybovat. Pěkná je obzvlášť pasáž přibližně
uprostřed. Bohužel pokud ještě zmíním titulní "Temper Temper" s trochu netypickým laděním
a způsobem bubnování, tak se ve výčtu nadprůměrných skladeb dostáváme téměř na konec.
Zbytek už je jen šeď s občasnými záblesky zajímavé baskytary. Nemůžu si pomoct, ale tahle věc
mi svým celkovým vyzněním prostě připomíná přeslazené disko-slaďáky nejmenovaného pána
s klávesami zavěšenými nonstop na krku... Skladby jako "Truth Hurts" nebo "P.O.W." na mě
působí jako obyčejná vata, která by se dala zkousnout ještě v případě, že by se objevila na
druhé straně alba v jedné, dvou písních, ale pokud je tímto materiálem vyplněná celá stopáž
alba, není myslím bohužel nic víc co řešit. Opravdu, rád bych se k nové tváři Bulletů
propracoval, zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by se tak mělo stát. Netuším, co bylo
zamýšleno s "Tears Don’t Fall Part II", jestli to mělo být pokračování songu z prvního
alba, ve stylu metallicovského "Unforgiven", tak to se opravdu na rozdíl od americké
předlohy nepovedlo, na mě tady tento značně neprozíravý pokus působí spíš jako béčkový
soundtrack do komedie typu American Pie, dobrý jako podkreslení scény, kde se všichni
studenti sejdou na společném večírku. Jediný dobrý moment celé skladby je v místě, kde
baskytarová linka Jasona Jamese vystupuje více na povrch. To samé se mí líbí i ve věci
pojmenované "Leech". Jak jsem si postupem času uvědomil, nová nahrávka této party je jiná
hlavně co se týče zpěvu, protože kromě uhlazeného Mata Tucka se na předchozích deskách svým
murmurem pyšnil i mr. baskytarista a onen popový, často nudící hlas dokázal okořenit něčím
ze svého ostřejšího hlasového arzenálu. Ten zde taky chybí. Já jen doufám, že se pánové
nerozhodli získat na svou stranu truchlící fanoušky ještě uslintanější nedávno rozpadnuvší
skupiny My Chemical Romance, to by jejich metalověji založení fanoušci asi už nerozdýchali.
"Dead To The World" je to samé v růžovém, skvělý hudební podklad, spousta heavy riffů,
které ale bohužel rozmělňuje příliš sladoučký vokál. Jinak by byla tato pomalejší skladba
moc pěkným předělem do druhé poloviny desky. Metalcore moc často neposlouchám, ale pokud na
něj budu mít snad někdy zase chuť, určitě si zvolím album jiné než "Temper Temper".
Zdá se mi, že Bullet For My Valentine jakoby hudebně zůstali ve svých teenegerských letech,
zatímco jejich myšlení už je někde jinde, a tak se snaží neustále psát texty s velice
závažnou tématikou, nejčastěji jako z Ordinace v růžové zahradě. Ale vždyť to je vlastně
logické, nadržené 16-leté fanynky zřejmě zvlhnou nejspolehlivěji právě po poslechu
materiálu na "Temper Temper". Já jsem vlhnul taky, ale potem - za sebe tedy hodnotím 5 -
slabší průměr, a to s očima nabodnutýma na špalek. 22.5.2013 (cermi-cermak [5/10])
