BLEED THE FREAKS - All Is Lost (2012)

Matičko boží, konečně zase někdo vydal desku, odkazující na starou dobrou rebelskou školu heavy metalu, s kapkou špinavého rock´n´rollu, na hranici nenásilného thrash metalu. Nerad využívám nějakých přirovnání, ale tady mi tak trochu nejde prostě nezmínit jistý druh souznění na stejné vlně s ANVIL, či rannými alby MEGADETH. Když zmiňuji souznění, tak tím nemyslím kopírování, či přílišné ovlivnění, jako spíše naladění se na obdobnou frekvenci. Irové BLEED THE FREAKS na svém albu „All Is Lost“ sázejí hodně na emotivní tvář své tvorby, která se pohybuje někde mezi nasraností a lehkou depresivní melancholií. Tomu hodně napomáhá trochu zastřený, mírně melodický vokál, přecházející do řvavějších poloh, místy doplněn sborově vyřvávanými refrény. Vcelku zajímavou dělají jejich muziku časté změny motivů s různými náladami a taky hodně povedená rozevlátá kytarová sóla. Jsou i sympaticky melodičtí, i když ne teda nějak přehnaně a už vůbec ne vtíravě. Spíše bych řekl tak trochu slizce melodičtí. Z mé strany si získali hlavně sympatie, že si na nic nehrajou. Nic nikam neženou, ani násilně netlačej. Prostě si jen tak pohrávají s motivy i s atmosférou. Nesnaží se být za každou cenu chytlavý. Ovšem tady bych zároveň viděl i decentní mínus. Ona trocha té líbivosti by možná nezaškodila a určitě by, v kombinaci s těmi nádhernými nosnými motivy, měla větší šanci zapůsobit. Tak třeba hned úvodní a titulní střednětempá s přechody do svižnějších kolejí „All Is Lost“ je vcelku poutavou záležitostí, které by trocha té chytlavosti nezaškodila. To ovšem neplatí pro volnější „Blind Eve“, opatřenou jakousi aurou mazlení se s krutostí osudu. Můj tajnej tip na hit. Následující zatěžkaná skoro thrashovka „In The Cutter“ má sice své kouzlo osobnosti přelévání rychlých pasáží do pomalých a tváří se jako rebel bez příčiny, ale jakoby tý osobnosti chyběl nějakej šperk. „Scarred“ je solidně nasraná depresárna ve středním tempu, která se ráda v refrénech nechutně zpomaluje, jak týden před výplatou. Další z mých oblíbených „Crush My Grove“ začíná jako solidně ujetá countryovka s přechodem do střednětempého, rebelsky nasranýho heavy thrashe, doplněného o výborná kytarová sóla s basovými mezihrami s psycho popěvkem. „Dumptruck“ je nejsvižnější skladbou na albu, a i když není ničím extra zajímavá, jen je prostě dobře šlapavá, tak výborně oživuje doposud spíše střednětempé záležitosti. Tady prostě musím podotknou, že pořadí skladeb bylo sestaveno parádně, aby album fungovalo jako celek. Zpět do povolnějších vod nás vrací „Torn Between“, která zní mimořádně naléhavě. O nic rychlejší, ale o to hodně nasranější je „Broken“, kde se opravdu vyřádil zpěvák svými srdceryvnými výlevy, stejně tak jako kytarista svými sóly i roztodivnými vybrnkávačkami. Opravdová hitovka. I když na albu postrádám jakoukoliv vypalovačku, na kterých si já osobně vcelku dost ujíždím, tak je až s podivem, že se mi právě na tomto albu líbí nejvíce ty nejpomalejší záležitosti. Ovšem pozor. Něco jako baladu či přímo doják zde rozhodně nehledejte. Bleed The Freaks s určitostí nebudou rekordmany v prodejnosti, přesto určitě za pozornost stojí. 10.2.2013 (Rock´N´Roll Hell [7/10])