Tak to bylo někdy v dobách, kdy se barbarští bohové počali nudit a jejich jediná
kratochvíle, krvavé šarvátky mezi barbarskými kmeny, počala být pomalu monotónně
nezajímavá. A tak pro volné chvíle mezi jednotlivými bitkami, kdy jednotlivé kmeny
sbíraly síly k další zteči, pro potěchu nejen božského oka vynalezli bohové
roztleskávačky. Jenže ani bohové nejsou neomylní. A tak stvořili sice něco pěkného,
ale zároveň taky pěkně tupého, připomínajícího spíše veselé skotačení stáda stepních
koz, než vzrušivě povzbudivý útvar roztleskávaček. Bylo potřeba tomu dát nějaký řád
a rytmus. A tak barbarští bohové vymysleli Barbar Punk s hudbou chytlavou, aby za
srdíčko vzalo, rytmickou, aby se milá předbitevní dráždidla bohů pohybovala v
zákonitostech prehistorických spartakiád, ale nikterak zbytečně složitou, aby božsky
krásná, přesto tupá, stvoření zbytečně brzy nezestárla z přemíry přemýšlení nad častými
změnami kroků, úkroků a otoček. Vždyť kolikrát stačí natřásat hrudníkem. Ale zároveň
ne s muzikou plytkou a primitivní, aby neuráželi svoji božskost.
Muzika Barbar Punku by se dala roztřídit do několika kategorií. Nejvíce převládají
skočné juchajdy jako „Holka punková“, „Dva mudrci“, které mají rozhýbat naše překrásné
roztleskávačky, nabudit válčící nepřátelské kmeny a uvést božstva do varu před krvavým
děním. A při takových „Zas potáhnem do boje“ a „Loutky“ by se i mě, co by nezávislému
pozorovateli válečné vřavy, mohlo stát, že bych se ocitl v tanci s lepými děvami.
Pak tady máme něco jako veselé vyřvávačky „Každodenní“, „V hospodě“, nebo můj favorit
„Barbaří regé“. Prostě halekačky, jež jdou přes pysky zmožené medovinou. Nedílnou součástí
jsou i vypalovačky „Nezahazuj odpady“, „Raketová základna“ či „Vydal jsi se do světa“
pro krvavou řež přeživší válečníky, aby se při divokém pogu sami dodatečně oddělali a naše
krásky s třásněma si při tom fofru ruce zauzlovaly. Relaxační „Až půjdeš na sever“ a
„Pan azrik“ patrně slouží žaludovým pivem znavenému barbarskému božstvu k lehkému
spočinutí na hrudi některé z roztleskávaček. Závěrečná „Jeden běží s batohem“ je taková
odlehčenější sranda.
No, teď s pravdou ven na hromádku hovínek. Nepatřím zrovna k těm, jež by punkovou muziku
nějak zvlášť vyhledávali, a když už, tak spíše její crustovou podobu. Ovšem tady musím
podotknou, že se jeden dobře bavil nejen využitím irské píšťaly, ale i sympatickými texty.
Nechť tedy barbaři táhnou Evropou. 15.10.2012 (Rock´N´Roll Hell [8/10])
