Poslechnout si kombinaci instrumentálního post rocku a metalu mě vždycky přiláká.
Když k tomu pak skupina přihodí nějaký ten kousek experimentální ingredience,
mám se na co těšit. Tento případ se mi stal s americkou skupinou FROM OCEANS TO
AUTUMN a jejich letošním počinem „Oath Of Eternals“. Přeskočím-li škatulky
instrumental experimental post rock či atmospheric sludge metal, se kterými jsou
spojováni, tak je to opravdu působivá hudební záležitost.
Tato zajímavá poslechovka začíná ambientním vstupem „Beyond A Thousand“, která pak
za podpory baskytarových tónů přechází k předem určené post rockové náladě. Byl to
sedmiminutový rozjezd k hutné „Sleepwalk“, která není tou pomyslnou procházkou ve spánku,
nýbrž důraznou sludge metalovou ochutnávkou. Vše je doplňované opět klávesami, které tak
vytvářejí velmi příjemné ambientní pozadí. Beze slov, ale s atmosférou vyjadřující
zkreslené pocity, se F.O.T.A. představili se skladbou „We Were Immortal“. Po minutě a půl
tento svět plný kouzel zmizel a kolem se rozezněly kytarové rify naplněné rockovým nábojem.
Následující kousek dostal název „The Stars Tell Your Story“. Vybrnkávačka a šumění
vystřídala přesná rytmika a Brandonova kytara se rozezněla do všech stran. O tom, že
hvězdy mají svůj příběh a mnohé napoví i o nás, není pochyb. Tato záležitost s melodickou
linkou mě vrátila znovu do světa plného hvězd. Bylo to naprosté uvolnění. Absolutní
relaxace. O úderný výstup se naopak postarala „Breathe“. A byla to krkolomná cesta do
nitra naší duše, našeho vědomí, kde člověk často hodnotí své nedostatky slovy:
"Vždyť to dělají všichni!" Omluvy a výmluvy pro vlastní chyby je vždy možné poměrně snadno
najít. Výmluva je vlastně lež, kterou používáme denně. A někteří lidé si dokonce
namlouvají, že lež je v určité nouzi ctností, že touto cestou vlastně někomu pomáháme,
někoho ochraňujeme. Ale skutečná pomoc má vždy hlubší účinky než vylhané předstírání
skutečnosti. Lež je lží a sebedojímavější patos tuto skutečnost nezmění. Proto dýchejme
a nepopírejme vnitřní proces své duše... Ve skladbě „Letting Go“ se znovu ocitáme mezi
několika světy, které pokládáme za zcela obyčejné. Možná ten dojem z této skladby sálá,
ale pravdou je, že proměnlivé nálady zde vyjadřují podstatu opuštěnosti. Ze zcela jiného
soudku je „Carry On/Lead The Way“. V post metalovém náboji se přibližujeme k další
ambientní mezihře...
...během spánku jsem se vracel zpátky. Viděl jsem Saturn, žlutohnědou planetu uvnitř
prstenců, bílé husté mraky a jeho pastýřské měsíce Pandoru i Prométhea. Do oranžové mlhy
ponořený, hluboce zmrazený Titan, přenádherný měsíc s uhlovodíkovými jezery. Viděl jsem
i Jupiter, největšího plynného obra s prachovými prstenci. Zažil jsem cyklónové bouře,
letěl kolem Thebe, Mellisy a Kalistó - pokrytá krátery se slaným oceánem pod kůrou.
Ió - pokrytý sopkami a jezery roztavené síry, proudy lávy, horami a Europa s kapalným
oceánem, který pod ledovou slupkou se skrývá...
Pak přišlo probuzení a post metalový náboj znovu udeřil. Hodně působivá záležitost.
Pomalu jsem se blížil k závěru, kde si From Oceans To Autumn připravili sentimentální
„Days Forever Gone“. Človíček slyšící na jméno Hiatt svými paličkami rozjel tuto příjemnou
náladovku a byla to výtečná ukázka působivé kombinace post rockových prvků se sludge
metalovou úderností. Nejdelší skladbou tohoto alba „The Ones We Left Behind“ se kapela
rozloučila se svým šedesáti minutovým konceptem, kde post rock a sludge metal dohromady
vytvořili hodně zajímavý celek. Byla to místy až nepozemská atmosféra. Byl to svět bez
stromů. Krajina, která jako by připomínala porcelánovou zahradu se skleněnými kytkami.
Zelené růže bez trnů, trojrozměrné obrazce v šedočerveném prostředí, vše rezonující pod
nízkými pahorky pokrytých jemným pískem. Téměř úplné bezvětří...
I když teď opouštím tento svět, vím, že se do něj zase vrátím, abych se mohl znovu ponořit
do úžasné atmosféry, kterou From Oceans To Autumn nabízejí. 22.8.2012 (powerhome [10/10])
