Sick! Sick! Sick! Odporné, neuvěřitelné, zvrhlé, hnusné, chorobné,
všechny tyto a podobné přívlastky hodí se na album „The Bowels of Repugnance“,
jakožto i na tvorbu jeho autorů, nedoceněných amerických maniaků Broken Hope.
A taky stále přitažlivé, času odolné, v jistém smyslu geniální. To, co naznačil
debut „Swamped in Gore“ (1991), se zde naplnilo nad očekávání a vznikla deska,
která už v době svého vzniku vyvolávala docela rozporuplné reakce, a jež byla
mnohdy nepřijata i posluchači libujících si jinak v brutálnějších metalových
odnožích.
Album vzniklo a vyšlo v roce 1993 a navazovalo na zmíněnou prvotinu „Swamped in Gore“,
která nebyla špatná, ale byla z ní cítit jistá nepůvodnost, ovlivnění ranou tvorbou
Cannibal Corpse a dalšími bratry ve zbrani bylo ještě patrné a kapela zde
svou tvář stále hledala. V kontextu tvorby pacientů Broken Hope je všeobecně
nejvýše ceněno album „Loathing“ z roku 1997, kde skupina byla na vrcholu svých
tvůrčích schopností a zřejmě byla opravdu v životní formě. Věřím ale tomu, že se
najdou jedinci (včetně mě), kteří si z diskografie Broken Hope nejvíce cení právě
dvojky „The Bowels of Repugnance“, ať už z jakýchkoliv těžce vyjádřitelných důvodů.
Vzpomínám, že když jsem album slyšel poprvé, mé nadšení neznalo mezí, a několik dní
jsem neposlouchal skoro nic jiného. Dnes je doba už samozřejmě někde jinde, přece jen
už uplynulo bezmála dvacet let, a kritéria posuzování takových zhovadilostí jsou nastavena
přiměřeně vývoji žánru, přesto si myslím, že tento gore klenot má sílu zaujmout i v
době současné a že i když v tomhle specifickém ranku kralovali tehdy jiní chlípníci,
nejedno známější seskupení by v přímé konfrontaci za rovných podmínek tahalo za kratší
konec střeva.
A proč se mi album tak vrylo do srdce a paměti? Pro tu atmosféru. Ta je neopakovatelná,
a kapele se i díky produkci a mixu kytaristy Briana Griffina podařilo vtisknout morbidnímu
materiálu bezútěšnou a takřka apokalyptickou náladu. Rozladěné intro „Repugnance“
dává jasně najevo, že až se červi rozlezou, bič boží je nevyžene, a zavládne rozklad.
Následující „The Dead Half“ povolí stavidla smradlavému proudu brutálních skladeb,
ve kterých postupem ubíhajícího hracího času zjistíte, že pánové nejsou jen mistry
yluzování dekadentního nářezu, ale že jsou také zručnými muzikanty, což se v pozdějších
letech ještě více potvrdilo. Dravá a pulsující rytmika síly pneumatického kladiva
nehrozí monotónností, v bubeníkově hře brzy odhalíte promyšlenost a cit pro hru.
Hluboce podladěné strunné nástroje přecházejí z rychlých paleb do tahavých zatěžkaných
pasáží, kde morbidita sálá z každé vteřiny produkce, podporovaná projevem nemocného
vokalistova hrdla. Jeho majitel Joe Ptacek (označení zpěvák se zde opravdu nehodí)
byl prostě k zulíbání a tento maník představoval pro mnohé nejviditelnějšího a
nejcharakterističtějšího člena kapely, jenž patřil k jasným identifikačním poznávacím
znakům choré chásky. Slova textů, které si svým obsahem po právu zasloužily přelepku
„Explicit Lyrics“ a sahaly až na dno nakažené duše, chrlil způsobem, že ani s pomocí
bookletu nebyla šance zachytit, v které části textu se zrovna nacházíte. Jeho growling
mohl směle konkurovat notoricky známému kanibalu Barnesovi, a podtrhoval lyrickou
fantasmagorii. Ta dosáhla pomyslné hranice extrému a raději ji zde nebudu rozebírat.
Koprofilie, nekrofilie, kanibalismus, sexuální deviace, církevní pedofilie, to je jen
malý výčet mňamek, které jsou tabu nejen v rodinných školách. Kdo chce, nechť uchopí
booklet, přeloží si texty, k tomu si pustí příslušné skladby a tuším, že pochopí,
v čem je síla tohoto alba.
Jak už jsem zmínil, odezva na desku byla různá, od těch, co vyčítali kapele jednodušší
projev a zdravý mozek ohrožující obsahovou náplň, až po ty, kteří s pořádnou dávkou
nadhledu ryčeli nadšením. Každopádně se Broken Hope podařilo něco, čím se nemůže pochlubit
každý. Natočit album, které má trvalou, originální a specifickou atmosféru, jejíž aroma
nevyprchá ani za dalších dvacet let. Album, které si nemůžete splést s žádným jiným,
a po jehož poslechu vždy chvíli trvá, než se vrátíte do reality, která vám najednou
alespoň na chvíli nepřijde tak zvrhlá a děsivá. Následující počiny přinesly příklon k větší
promyšlenosti, techničnosti a strukturálnosti, kapela však pořád jakoby zůstávala ve
stínu slavnějších žánrových ikon a na konci milénia znavena ukončuje činnost. V pozdějších
letech se častokrát spekulovalo o reinkarnaci v původní sestavě, čemuž jednou provždy
zamezil Joe Ptacek, který v roce 2010 prohrál svůj souboj s životem a se stylem,
jakým ho žil, a dobrovolně odešel z tohoto světa s pomocí střelné zbraně. Letos se však
přece jen věrní fanoušci dočkali a Broken Hope ohlásili návrat, kde předčasně zesnulého
frontmana s českými kořeny nahradí zpěvák Damian "Tom" Leski z podobně zaměřených
Gorgasm. Přál bych skupině, aby konečně dosáhla zasloužilého většího uznání. My members,
REMEMBER!!! 6.8.2012 (prepil [10/10])
