Tak ono zkuste udělat rozhovor, když k CD vyjde naprosto luxusně vyčerpávající článek ve vydavatelské tiskovině. Samozřejmě by se to tak nějak dalo obejít s tím, že to všichni neslyšeli a ne všichni časopis Pařát vlastní a blablabla. Jenže brněnský ASGARD je na scéně pojmem a koho tahle kapela opravdu zajímá, tak už CD i s časopisem doma má a kdo ještě nemá, tak ať to napraví, neboť se to opravdu vyplatí. Ostatní mohou pomlouvat ASGARD bez poslechu alba i bez přečtení článku, nemluvě o tomto rozhovoru. Takže jsem se pokoušel kytaristy, známého jako Pačess, ptát na věci, které mě zajímají a na některé záležitosti jsem se pokoušel nahlédnout z jiných úhlů pohledu. Do jaké míry se nám s Pačessem podařilo pro vás odhalit další jinotaje, to už je na vás.
ASGARD mají nové album „Eleonora: Odhalení jinotaje“, což si zaslouží gratulaci.
Neznalý dějin by svým způsobem mohl tvrdit, že ASGARD zrají jako víno, když se už druhým
albem vzdalují původním staroškolským kořenům. Jenže od alba „Zlověstné časy“ ses stal
dvorním a výhradním skladatelem ASGARD. Bylo od prvopočátku tvého nastoupení do kapely dané,
aby muziku tvořil o generaci mladší človíček, než většina pamětníků této brněnské legendy?
Ahoj Pepo, gratulace nejsou nutné, ale i tak díky. Jestli Asgard zraje jako víno nevím,
ale jaksi se transformuje. Nikdo mi neříkal skládej, přišlo to samovolně a tak už to asi
i zůstane. Baví mě to, tak není žádnej problém.
Ono se všeobecně tvrdí, že tvůj příchod bylo jako pokropení Asgardu živou vodou.
V jakém ohledu to bylo? Bylo to získáním nového nadějného skladatele, nebo i nadšeného
mladého kytaristy, který starý pardály nakopnul opět k živému hraní? V jakém stavu a
rozpoložení se nacházel ASGARD v čase tvého nástupu do kapely?
No, jestli jsem pokropil Míru a Parambu živou vodou nevím, ale rozhodně jsem je nakropil
živou vodkou. Po mém příchodu a příchodu bubeníka Filipínka Pupíčka se začalo trošku makat
a natočilo se víc materiálu, než bylo u Asgard obvyklé. Jde jen o to jakého materiálu...
Samozřejmě, že jistý nákop byl i v příchodu kytaristy Honze Zbavitele. Snad v téhle době
začala Mirovi i na chvíli znovu bujet hříva.
Na novém albu jsi už nejen výhradní autor hudby, ale i příběhu „Eleonory“, tedy
s výjimkou textu „Pátý květen“, kterou otextoval Big Boss, i výhradní textař. Čím se cítíš
být více? Skladatelem nebo textařem? Která z těch rolí ti více sedne?
Na novém albu jsem především tratnej, jelikož jsem zatím nedostal ani kačku [úsměv]. Skoro rok
hokny, ale ničeho nelituju, snad jen ty dopičený faux paux v bookletu. Kritici album cupují,
ale lidi kupují a to docela slušně. Co víc si přát? Textařem se rozhodně ani citít nemohu,
jelikož k tomu mám daleko. U mě je dobrej textař Tebou zmíněný BB, nebo Henych, Brichta či
Nohavica.
Nebudu nic zastírat a přiznám se, že příběh, či možná spíše legenda o Eleonoře mi není
až tak známá. Můžeš tedy neznalým trochu osvětlit tento příběh? Mimo to, v čem tě tak
fascinoval, že ses jej rozhodl zpracovat? Podobných příběhů přeci jenom existuje opravdu
hodně, ne-li ještě víc, takže je z čeho vybírat.
Dlouho jsem si hrál s myšlenkou nějakého konceptu, pak jsem trávil pár dní v jižních
Čechách a jaksi jsem se dostal do Krumlova, kde jsem se rozpomenul na onu Eleonoru a pak už
se můj zájem jen prohluboval. Sehnal jsem nějakou literaturu, něco vočihnul na netu a
zjistil jsem, že fádnější námět mě už nemohl napadnout – proto jsem se rozhodl ho
definitivně zpracovat. Myšlenka alegorie mi však dávala klid, ať by to dopadlo jakkoliv,
můžu se obhájit, že jsem to vlastně nemyslel vážně [úsměv]. Proto všude avizovaný alegorický
přístup a jinotajný název. Eleonora Amalie von Schwarzenberg se narodila 20. června 1682
v Mělníku, jako třinácté a poslední dítě Ferdinanda Augusta Lobkowicze. Z jejího dětství se
krom nějakých deníků nedochovaly téměř žádné informace. Více informací bylo zaznamenáno
na krumlovském a eggenberském panství, kde mohla býti zastižena. Její život nebyl možná
nijak zvláštní, ovšem okolo bohatých a zámožných lidí se často točí závist poddaných a
také je všeobecně známo, že lidé žijící v přepychu bývají postižení různými nemocemi a
oddávají se pro obyčejného člověka prapodivným věcem. Odtud vznikají příběhy a pověsti.
Je zcela možné, že Eleonora nebyla postižena vampýrskou nákazou, tak jako je možné, že
Rudolf II. byl jen feťák, který ve své alchymistické kuchyni bádal a dobádal se do drogové
závislosti. Údajně jsou i nějaké důkazy, že si vyměňoval návykové látky s hrdinkou
nejednoho blackmetalisty Erzsébeth Nádaždyovou. Nejsem historik, Nostradamus a ani Gottwald,
nevím, jak to doopravdy bylo a můj příběh je opravdu jen alegorií s jinotajným konceptem,
nechci nikomu předkládat vůbec nic faktického.
Dost se mi líbí závěr „Epilogu“, kde zní: „Její jméno bylo pošpiněno a zhnuseno.
Proto nebude nikdy zapomenuta!!!“. Už Markýz De Sade se omlouval své rodině za to, že ji
svými nectnostmi proslavil, neb jim by se to jejich ctnostmi nepovedlo. Nedá se tak trochu
tvrdit, že lidstvo je poněkud nemocné, když si ze světových dějin i svého života spíše
pamatují věci špatné než ty dobré? Samozřejmě do toho lidstva spadám i já, i když bych byl
radši asi žížalou.
Hlavně ten překlep je tragickej. Lidstvo by si mělo pamatovat to špatné, aby se mohlo
poučit. Ale k čemu to, chybovati je lidské. Jako tvrdý metlista ani nemůžeš mít v hlavně
příjemné nostalgické myšlenky – jen negace, zlo a satan!!!
Vrátíme se k muzice. Nebudu porovnávat novinku s těmi old záležitostmi, ale i mezi
„Eleonorou“ a „Zlověstnými časy“, které jsou obě v tvojí hudební režii, je patrný rozdíl.
„Eleonora“ nezní už tak třeskutě energicky, jako spíše temněji. Samozřejmě, že na to může
mít i vliv studiová práce. Ale může to být zapříčiněno i rozdílným přístupem k tvorbě
samotné? Zatímco ses zmínil, že jsi texty pro „Eleonoru“ dělal už do muziky, tak mám dojem,
že u „Zlověstných časů“ byly dříve texty z pera mistra Big Bosse a až pak muzika.
Ano, bylo to tak. U "Zlověstných časů" byly texty napsané Jirkou dříve než hudba. Nemyslím,
že by to mělo vliv na výsledek. Předchozí deska mi připadá naopak taková chladnější než
"Eleonora", která je prostě heavy. Ale to je samozřejmě věcí názorů a pocitů jak dané
album na člověka v určitou chvíli působí.
Jaký postup tvorby ti vyhovuje více? Dělat muziku na text, kde je muzikant plus mínus
omezen předem daným libretem, nebo psát text do muziky, kde musí držet textař uzdu vášně
slovotvornosti zkrátka vůči stanoveným dobám.
Asi mám raději, když někdo ty texty napíše a já pak do nich můžu skládat. Úplně nejvíc by
mi vyhovovala práce, kterou jsem nikdy nezažil a to jest mít předzpívané zpěvové linky a
podle toho skládat, nebo alespoň pracovat souběžně se zpěvákem.
Nejspíš už mnozí měli možnost shlédnou i různá srovnávání ASGARD s tvými dalšími
počiny PAČESS a DEFEATED. Samozřejmě, že skladatelův rukopis lze jen těžko přehlédnou,
ale přijde mi, že někteří poslouchají spíše závistivým kopytem. Každý normální posluchač
přeci musí slyšet ty rozdíly, i když se jedná o stylově velmi příbuzné záležitosti.
Dokáže tě rozhodit hláška, že je to pořád nemlich to samý dokola, nebo už tě to nechává
chladným? Všiml jsem si, že nejvíce kritičtí v tomhle ohledu jsou zneuznaní géniové,
kteří se svou muzikou těžko někoho osloví, natož aby měli dostatek skladatelského potenciálu
pro vedlejší projekty.
No, já to vidím takhle: Defeated = recece v textech, old school a podladěná kytara, Pačess
= historie, projekt, Quorthon, Blackie, Asgard = srdce, Míra, ať mnozí to popírají
legendárnost!
Vůbec nic mě neudivuje, jen mě mrzí, jak se na té malé scéně opravdu někteří pasují do
samozvaných géniů a jejich nadřazenost je nabubřelostí, která jde ruku v ruce s jejich
genialitou. A nejsou to jen muzikanti... Nedávno mě docela zarazil Lada Oliva, který byl
pro mne vždy inteligentní člověk, když si dovolil božsky hodnotit, dle jím vytvořených
tabulek a norem, který zin je ten věcný a který je jen brakem. (Teď jsem si zase naběhl, hehe)
No ty vole, to teda čumím. A ty tabulky obsahují i koeficient zábavnosti, myšleno, že
to ty lidi baví dělat bez ohledu na pofidérní normy kvality? A tak, když už jsme u toho.
Jsou DEFEATED tedy definitivně R.I.P.? A co PAČESS? Před časem probleskly nějaké zprávy o
něčem novém.
V poslední době mi došlo několik objednávek na desku "V bahnech" či dema Defeated, tak jsem
si to pustil a přemýšlel jsem, proč to vlastně chtějí ti lidi. Možná někdy zavolám
zpěvákovi a podladím si kytaru a něco uděláme, ale moc v to nevěřím. "Monte Liliorum" je
vyprodané, tak jsem si říkal, že natočím pokračování, ale jsem jaksi hudbou momentálně
znechucen a nemám na to čas a energii.
No a máme tady období Vánoc. Jak na tebe působilo toto období ve sladké nevědomosti
dětské a jak na tebe působí dnes, když nám je obchodní řetězce cpou do hlavy, jen co se
vrátíme z letní dovolený?
V dětství krásný čas hamyžnosti, poté rebélie, dnes jen důvod zapnout televizi a nacpat si
břicho žrádlem. Dovolenou jsem nikdy neměl a pracuji neustále a nemám čas se věnovat
vnuceným svátečním náladám. Většinu svátků přejdu jako by nebyly, ovšem co řeknu svojí
dceři, až se mě bude ptát, proč mají všichni v lednu ve školce nové hračky, nevím [úsměv].
No, dalo by se probrat spousta věcí, od hostů na albu až já nevím po co. Jenže drtivá
většina důležitých informací se nachází v magazínu Pařát, kterého je album „Eleonora:
Odhalení jinotaje“ součástí. Kdo chce být mudrc nejmoudřejší, tak ať si jej pořídí. Přesto,
je něco, co se v Pařátu nenachází a na co jsem se ani já nezeptal a ty máš chuť tím uzavřít
tohle povídání?
Asi bych rád zmínil křest nového cd 23.12. v Brně na Melodce, lednové koncerty v Plzni a
Pardubicích a plánované výročí 30ti let skupiny Asgard. Rád bych vzkázal Luborovi
Kolaříkovi z UG Rec., aby mi poslal zpět ty dema Asgard, které nikdy nevydal, rád bych
poděkoval Hedronovi za vydání a prostor v Pařátu, rád bych poděkoval všem, co tolik let
Mirovu skupinu podporují i těm co ji nenávidí.
Mrtví cválají rychle!!!
