V roce 1988 přišel Jon Anderson, zpěvák ze skupiny YES, s myšlenkou udělat něco
nového, něco trochu odlišného od původního hudebního konceptu YES. Do svého projektu
si pozval bývalé hráče Yes; jmenovitě pak: Rick Wakeman (klávesy), Steve Howe
(kytara) a Bill Bruford (bicí). I když slovo „bývalé“ je tak trochu zavádějící,
protože v této skupině se obsazení měnilo vícekrát, včetně těchto hudebníků,
kteří se zde objevovali, odházeli a přicházeli. Jonův nápad se jim líbil a po
několika schůzkách se setkali v Air Studiu Montserrat a následně i v Air Studiu
London a pustili se do práce. Produkce se zhostilli Jon Anderson a Chris Kimsey,
který stál i za nahráváním. Ve studiu jim ještě pomohli: baskytarista Tony Levin
a hráč na klávesové nástroje Matt Clifford, který se postaral i o instrumentální
a orchestrální party. Pozvaní sboristé pak vytvořili zajímavé sbory na všech
skladbách tohoto alba. Za zmínku stojí říct, že ve sborech se mihla i dcera
Jona Andersona, Deborah. Takže jablko nepadá daleko od stromu.
Celé album otvírá skladba "THEMES", která je rozdělena do třech souvislých částí;
"Sound", "Second Attention" a "Soul Warrior". Výborně vyvážené a přehledně
rozdělené do již zmiňovaných částí. Úvod byl zcela charakteristický pro art rockové
Yes, ale tento opar se časem rozplynul v návalu skvělých melodií a AWBH mohli
rozjet svou zcela jinou hudební šou. Kratší mezihra v podobě "FIST OF FIRE" nás
připravila na další kompozici o třech částech "BROTHER OF MINE". Nejdelší skladba
této desky rozdělená na tři části, jmenovitě pak "The Big Dream", "Nothing Can Come
between Us" a "Long Lost Brother of Mine" je opravdu neuvěřitelně působivá.
Její obsah je díky těmto částem rozložen do mnoha nálad, které se vzájemně doplňují.
Symfonický podtext, sbory a maximální výkony přítomných hudebníků udělaly z toho
songu opravdový art rockový skvost. Jako čtvrtý song se představil "BIRTHRIGHT".
Opět ukázka pěkné harmonie. Když jsem slyšel tuhle desku poprvé a to bylo skutečně
v roce 1989, kdy jsem dostal originální kazetu tohoto seskupení, tak mě dost překvapil
vokalista Anderson. V té době jsem byl docela hodně ponořen do kapel jako Voivod,
Slayer, Kreator či Bathory a tohle bylo na mě pořádné sousto. Nicméně se mi to hudebně
velice líbilo a na ten jeho vysoký vokál jsem si zvykl. Mohu říct, že i po tolika
letech to má ohromnou sílu. Výborný hudební základ na skvělých vokálech a sborech.
První polovinu pak završila výtečná balada "The Meeting". Krásná klavírní melodie s
říjemným zpěvem. Šestá "QUARTET" nás znovu vrací do pestrobarevných zahrad hudebních
emocí. Je to další kompoziční skladba složena ze čtyř částí; "I Wanna Learn",
"She Gives Me Love", "Who Was the First" a "I’m Alive". Následující "Teakbois"
se absolutně vymyká celému konceptu tohoto alba, energická skladba plná nástrojů,
vokálů, emocí a latinsko-karibského temperamentu. Poslední koncepčí záležitost se
jmenuje "ORDER OF THE UNIVERSE" a v devíti minutách užásné muzikantské práce jsme
se mohli ponořit znovu do čtyř částí, do čtyř rozdílných nálad a do čtyř témat,
které mě osobně naprosto strhly. "Order Theme", "Rock Gives Courage", "It’s So Hard
to Grow" a závěrečná část "The Universe", která je fakt působivým zakončením
tohoto songu a místy dokonce hovoří o všem, co si můžeme a nemůže ani představit.
Ten rozsah, ten nekonečný prostor. Ukončení celého konceptu pak zůstalo na "LET’S
PRETEND", na které se podílel i hudební skladatel řeckého původu Evangelos Odysseas
Papathanassiou alias Vangelis. Byla to uklidňující záležitost, která nás mohla v
našich snech a vizích přemístit do světů plných fantastických krajin, jenž jsou obsažené
na bookletu alba a jejich autorem je anglický umělec a designer Roger Dean. Ten
je svou prací známý u mnoha dalších hudebních kapel včetně Yes, Uriah Heep, Atomic
Rooster, Asia, Steve Howe a dalších.
Toto album se tak zaslouženě vyšplhalo v UK Charts na 14. místo a v živém provedení
si to fanoušci mohli užít v Londýském Shoreline Amphitheatre v září 1989. 28.7.2012 (powerhome [10/10])
