Je to jako když luštíte křížovku a tajenku dopředu znáte, anebo ji alespoň tušíte.
Vyplňujete automaticky litery do políček a opakujete tento proces po x-té přesto,
že nějaké překvapení nehrozí. A důvod je jasný a rozhodující: prostě vás to baví.
Stejně je to i s nahrávkami rarachů Aura Noir. Pokaždé, když zaregistruji novinku
nezničitelného norského tria, říkám si, jestli to má vůbec cenu znovu poslouchat
novou verzi toho, co už jsem od této chásky (a nejen od ní) slyšel za ta léta nesčetněkrát.
A stejně si nové album vždy znovu obstarám a nechám se nejednou novým matrošem
přejet, přestože času nám určenému je málo a zdálo by se smysluplnější věnovat ho
něčemu (někomu) jinému. Ale srdci, sentimentu a hluboko v lidských genech zakořeněnému
primitivismu neporučíš a tak mi opět v uších zní nové dílo Aura Noir, tentokrát pojmenované
„Out to Die“.
Asi jen blázen by očekával, že Aura Noir uhnou z linie, které se drží už skoro dvě desítky
zim. Jestliže by se našel někdo, kdo by se s nimi setkal poprvé až nyní, mohl by si myslet,
že se kapela veze na pořád ještě úspěšném trendu retro kapel, které neúnavně a nadšeně
propagují starou školu, ale šeredně by se mýlil. Nesvatá trojice Aggressor, Apollyon a
Blasphemer hrnuli tento randál dávno předtím, než se nějaká retro vlna začala vůbec
formovat a novinkou jako by se vrátili ještě hloub ke kořenům nejen svým, ale i k těm
černě metalovým. A tak jako ve svých začátcích, kdy začali provozovat hudbu, která neměla
prakticky nic společného s jejich domovskými kapelami, i nyní umožňují posluchači
vrátit se do pravěku extrémní hudby, kdy se na škatulky ještě moc nehrálo a vše podstatné
se dalo shrnout do jediného slůvka – METAL. Ten s přívlastkem heavy tehdy začínal sládnout,
a tak se logicky začaly formovat agresívnější a temnější spolky, které začaly v kovové
zahradě sadit semínka blackové a později i thrashové. A právě do začátku osmdesátek se
s Aura Noir už popáté vracíme. Jednoduchá, primárně útočící, neotesaná a obhroublá
řezanice, která ignoruje jakýkoliv vývoj, posun v čase a moderní trendy, ať hudební nebo
technologické. Aby byla iluze dokonalá, je této štiplavé facce přizpůsoben i zvuk, takže
opravdu nic pro konzervatoristy a jemná ouška.
Důležité je nenechat se odradit prvním dojmem, a do nahrávky postupně proniknout, což je
asi tak jediná menší změna v porovnání s předchozími deskami, které chytaly napoprvé.
Dá se tak možná mluvit o určité rafinovanosti, kdy se pod nánosem zvukové špíny dají
odhalit různé drobné vychytávky v podobě fragmentů typických právě pro zmiňované
období raných osmdesátek, v nichž si nikdo nelámal hlavu jednoduchými laufy, průhlednou
skladbou riffů a naivní kompozicí. Důležitý byl výsledek, hudba musela mít koule a
výrazové prostředky k vyjádření temnoty a agrese se teprve pilovaly. Energie se klidně
čerpala i z punkových zdrojů, bylo to šumafuk, hlavně ať to jede. A právě tyto vzpomínky
Aura Noir vědomě vyvolávají a na nic si nehrají, jde jim to od chlopní.
První album kapely se jmenovalo „Black Thrash Attack“ a výstižněji se nedá pojmenovat
celá tvorba Aura Noir, novinku „Out to Die“ nevyjímaje. Ti, co hledají v hudbě
skladatelskou progresi, vývoj a technickou zručnost, se skupině raději velkým obloukem
vyhnou, a ti, kterým se tento zrychlený Venom zamlouvá, po dalším albu určitě sáhnou
i příště. Deska jako dělaná pro kalná rána... 21.6.2012 (prepil [8/10])
