SWALLOW THE SUN patří mezi ty kapely, které na sobě neustále pracují
a na každém dalším albu jsou zase o kus dál. Ne, že by se nějak dramaticky
vyvíjeli a svým fanouškům připravovali progresivní šoky, ale mravenčí práce
a chuť nepřešlapovat na místě jim rozhodně nechybí. A tak dnes, kdy mají
na svém kontě pět řadových alb, patří mezi uznávané veličiny doom metalového
žánru.
Nové album "Emerald Forest And The Blackbird" dále rozvíjí odkaz předchozí desky
"New Moon", která představila kapelu v přístupnějším světle. Tím chci říct,
že dnešní SWALLOW THE SUN už nepatří jen oddaným fanouškům doom metalu, ale
jejich hudba oslovuje i příznivce gotiky a jiných melancholických odnoží.
Tentokrát kapela dokázala na svém novém albu pojmout širokou paletu temných
žánrů a i když se stále jedná o melodic doom metal, který je nosným pilířem,
jsou zde čím dál víc slyšet ozvěny, kterými se dnes prezentují kapely jako
ANATHEMA nebo KATATONIA. Na druhou stranu umí SWALLOW THE SUN nasadit i blackovejší tvář
a to hlavně v podobě vokalisty Mikky Kotamäkiho, který je opravdu neuvěřitelný.
Jeho plynulé přechody mezi melancholickým čistým zpěvem, blackovým skřehotem a death
metalovým growlingem jsou fascinující. Díky jeho zpěvu může kapela roztáhnout křídla
a v klidu začít skladbu jako melancholickou písničku, kde je hlavní motiv vybrnkáván
akustickou kytarou, aby později skladba vygradovala do blackového očistce
(bráno s rezervou) s melodic death doomovým závěrem. Mezi vrcholné záležitosti alba
patří skladba "Cathedral Walls", ke které kapela také natočila video a jako host se
zde představuje Anette Olzon (NIGHTWISH). Skladba jede skoro až do své půle v temné
rockové brázdě za doprovodu melancholického vokálu, ke kterému se potupně přidává
Anettin hlas a navozuje tak křehkou atmosféru, že by byl až hřích ji naružit.
Tato nádherná ukolébavka se však po chvíli zlomí v death doomový zmar, jemuž
vévodí deathový zpěv, aby se při opětovném nástupu Annete vše opět zklidnilo, ale
i tak už nic není jako dřív a do konce skladby vás doprovází určitý neklid.
Jedna věc, ve které je kapela nepřekonatelná, jsou její melodie, které vám nikdy nedovolí,
aby jste se při poslechu skladeb dostávali do depresivní nálady, protože i když
jsou smutné a melancholické, mají v sobě jakýsi pozitivní náboj. Navíc se těmto
seveřanům podařilo dostat do své hudby kupu emocí, kdy během poslechu skladeb
zažíváte vzlety i pády podle toho, jak se mění nálada a struktura nikoliv
jednotlivých písní, ale jednotlivých pasáží, ze kterých jsou písně poskládány.
A to je důvod, proč jsou dnes SWALLOW THE SUN někdy osočování z vyměknutí a odbočení
od původního čistě doom metalového směřovaní. Já si však myslím, že písničkovější
forma nových skladeb jim dokonale sedí a dává jim daleko více prostoru ukázat co
v sobě mají, než se uzavřít v doom metalových okovech a točit jedny a ty samé riffy
pořád dokola, protože druzí MY DYING BRIDE z nich stejně nebudou a myslím, že se o to
kapela ani nikdy nesnažila, takže si našla vlastní cestu, kde momentálně jsou tvrdé
doomově pasáže na stejné úrovni jako melancholické rockové vyznění. Jestli kapele toto
balancování na hraně vydrží, nebo se později přikloní k jedné (zpět doomové) či druhé
(dark rockové ) straně, je zatím ve hvězdách.
SWALLOW THE SUN natočili moderní doom metalové album, které ctí své kořeny, ale
neohlíží se nazpět a nelpí na tom, co už bylo, a jako každý má právo se vyvíjet,
i když se to někomu nemusí zamlouvat. Podle mě patří SWALLOW THE SUN hned vedle
MY DYING BRIDE k tomu nejlepšímu, co současná doom metalová scéna nabízí a to ještě
není venku nové album SATURNUS. Letos to bude dobrá sklizeň, pánové! 26.4.2012 (myval [9/10])
