Psal se rok 1986 a na Československé scéně se schyluje k něčemu, co zatím nemělo
obdoby. Doposud málo známá slovenská kapela TUBLATANKA, která má za sebou první
album "Tublatanka" (1985), o němž v době svého vydání věděli jen kovaní rockeři,
přichází se svým druhým albem "Skúsime to cez vesmír", se kterým se začne šířit
lavina, jenž zasáhne celou generaci tehdy dospívající mládeže a pro které se
TUBLATANKA stane symbolem rebelie a pro mnohé odrazovým můstkem k většímu poznávání
tvrdých rockových a metalových kapel ze zahraničí.
Trojice Juraj Černý (bicí), Palo Horváth (basa) a Maťo Ďurinda (kytara, zpěv) spojila
své síly s velmi důležitým člověkem - textařem Martinem Sarvašem, který dokázal v
textech TUBLATANKY nastavit zrcadlo tehdejším teenagerům, jenž měli své problémy,
ale také tužby, které bohužel za totalitního režimu neměli kde ventilovat a tak
se album "Skúsime to cez vesmír" stalo výpovědí jedné generace.
Asi nemá smysl bavit se o zvukové stránce alba, v roce 86 nebylo v Československu jediné
studio, které by dokázalo kvalitně sejmout a zaznamenat tvrdé kytary a bicí, o producentovi
ani nemluvě. Album začíná skladbou "Vo velkej škole dní", kde se kapela prezentuje
jednoduchým, šlapavým rockem a sborový refrén ´My čo nemáme žiadne výhody...´ je
první vlaštovkou, která avizuje nepochopenost tehdejší mládeže. Druhá skladba "Šlabikár II"
je pokračováním jedničky z prvního alba. TUBLATANKA pro velký úspěch drží pokračování
na téma "Šlabikár" do dnešních dnů. Trojka se jménem "Neváham" jede v ostřejším tempu
s exponovaným vokálem drzého spratka, který ´nemá dosť peniazí´, a kde na vás uprostřed
skladby vybafne nefalšované hard rockové sólo. Ploužák s názvem "Dotyk rúžom na pohár"
je jak jinak o lásce, ale spíš o té hledané a nenaplněné, což byla opět trefa do černého
na téma, které občas potrápí každého i dnes. V refrénech zapojí svůj zpěv i basák
Palo Horváth. Pátá skladba "Skúsime to cez vesmír" je nejtvrdší věcí na albu, a tady se už
kapela pomalu blíží k heavy metalu, rychlé tempo drží po celou délku skladby, aniž by
se vytratila její srozumitelnost a při prvním setkání s panensky rockem neposkvrněným
posluchačem, způsobuje šok (nezapomeňte, že je rok 86), jak někdo může hrát tak tvrdě.
Aby kapela vykompenzovala ten nářez z předchozí skladby, přichází na řadu další balada
"Dnes", která ve své době sklízela obrovské úspěchy, čemuž opět dopomohl text o
mladíkovy, který se bezcílně toulá městem, skladba se v půli láme, nastupuje tvrdší
kytara a píseň graduje až do celkem tvrdého závěru. Další skladba "Mám byť iný" je
opět tvrdší záležitost s metalovými vlivy a rebelujícím textem o nepřizpůsobivosti.
Další dvě skladby jsou v podobném duchu, z nichž první - "Velké nádeje" ukazuje kapelu
jako vcelku vyspělé muzikanty, kteří dokáží zahrát i náročnější postupy a opět se zde
předvede Palo Horváth jako schopný druhý vokalista. Mimochodem, TUBLATANKA ve všech
skladbách používá vcelku civilní vokály s občasnými výškami, takže je textům dobře
rozumět. Odrhovačka v dobrém slova smyslu "Už som váš" je nenáročná skladba ve
středním tempu s jednoduchými melodiemi, která tentokrát nic neřeší a je spíš
v bezstarostném duchu. Na závěr si skupina nechala tíživou skladbu "Tuláčik s dobrou
povesťou", která je opět tvrdší záležitost s výraznějším muzikantským potenciálem a
naléhavým zpěvem, kdy chalani předznamenávají věci příští, jenž naplno rozvinou na
svém nejlepším albu "Žeravé znamenie osudu", které už si na svá bedra bere vážnější
témata než je dospívání.
Kdo je na tom stejně jako já a jeho první kroky v tvrdé hudbě provázela alba TUBLATANKY,
ten je má v sobě navždy zakořeněné, i když se k nim dnes už možná nevrací. Takže toto
berte jako malé připomenutí něčeho, na co jste už možná zapomněli, ale co zůstane navždy. 15.4.2012 (myval [8/10])
