Osmdesátá léta byla svědkem vzniku několik zajímavých spolků a samotné Německo
pak bylo svým způsobem kolébkou takovýchto spolků. Objevovalo se mnoho nadšenců,
kteří chtěli svoje kytary přitvrdit a zrychlit, chtěli postoupit o level dál.
I když ovlivněni hudbou Black Sabbath, Led Zepellin i Nazareth, chtěli více.
Jedni z těchto nadšenců byli i bratři Kelchové - Reiner (kytara) a Dieter (baskytara).
Měli nápad, měli vize a ty chtěli realizovat. Výsledkem toho bylo založení Living Death.
V roce 1980 se dali bratři Kelchové dohromady s dalším kytaristou Frankem Frickem,
bubeníkem Frankem Schubringem a zpěvákem Thorstenem Bergmannen, a tato jedna z nejzajímavějším
speed metalových kapel se dala do pohybu.
Po prvních demáčích a dvou velmi dobrých LP deskách "Vengeance of Hell" (1984)
a "Metal Revolution" (1985) vychází v roce 1987 klenot speed metalového Olympu
"Protected from Reality". Této desky se prodalo patnáct tisíc kusů a plně chápu, proč
tomu tak bylo. I dnes, po pětadvaceti letech, je to pořád výtečný materiál.
Obal je přesným obrazem toho, o co tu jde a výborně vystihuje obsah lyrických témat.
Pomyslná alegorie nad ochranou před realitou, která je na místě.
Hned nástup "Horrible Infanticide (Part One)" je právě takový, na jaký jsme byli v těchto
letech zvyklý. Jedna kytara začala, druhá se přidala, pak bicí a už to jelo. Po předchozích
deskách se hlas Thorstena Bergmanna proměnil v opravdu strašidelný křaplavý pišťák, nahánějící
hrůzu. Ještě aby ne, Living Death se dostávájí na povrch a tato skladba evokuje silné asociace
a představy. Někdy je možné předem vytvořit šokující název či sérii názvů - takových,
které by zaujaly, ale tato skladba zaujala hlavně svým hudebním výrazem. Je to prostě mazec.
Dvojka "Manila Terror" se po úvodním basa-bicí rytmu rozjela neskutečně naplno. Neuvěřitelný
nášup. Metal Train, který těžko někdo zastaví - 3:49 rychlík, který nestavíš. Rychlík,
který má občasné zastávky jen v refrénech. I když předložená osnova "Natures Death"
nenavyšovala dramatický účinek atmosféry této skladby, byla to velmi působivá skladba.
Hutné riffy ve středním tempu pak rozkrajovaly černou mlhu před sebou. Směrem k lesu.
"Wood of Necrophiliac" je bombastický flák, který je zařazen do kategorie instrumentální.
Záležitost, která mě dostala a po "Orion" byla v té době jednou z nejlepších toho druhu.
Tento Nekrofiliakův les mě fascinoval, naprosto impozantní vybrknávačka (to se opravdu nedalo,
to vybízelo úplně samo - "zahraj si mě").
První instinkty a emoce člověka od pradávna formovaly jeho reakci na prostředí, v němž se
nacházel. Vznikly vyhraněné city založené na rozkoši a bolesti, někdy i kolem věcí, jimž
nerozuměl - a svět se jimi tehdy jen hemžil. Makabrózní námět pro "Vengeance (Horrible
Infanticide Part Two)" je úzce spojený se skladbou číslo 1. Příběh pokračuje, pomsta se
naplňuje a my si můžeme užít to speed metalové tempo hrnoucí vše živé před sebou. Křaplavý
vokál Thorstena Bergamanna pak dokonává dílo plné strachu a bázně. Výtečná kytarová práce
doplněná o přesné údery bicích. Překvapením jsou pak krátké mezihrávky uklidňující napětí
tohoto energického songu.
Dostáváme se ke skladbě "Intruder". Tento kousek je po "Wood of Necrophiliac" moje nejoblíbenější
záležitost této fošny. Neuvěřitelný ´drajv´. Tempo, které prostě strhne. Ruce ani zbytek
těla nezůstane v klidu. Je to jako když skočíte do mixéru. Je to nekonečný mazec. Opět skvělá
kytarová práce. Naprosto úžasný hudební obraz, kde představy a sny zdánlivě nemají žádnou
vnitřní logiku. Tento vetřelec, možná i vnitřní narušitel však pronikne do vašeho těla a naplní
ho ohromnou energií.
Sedmá "The Galley" byla opačnou stranou skladby předešlé. Střední tempo, žádná přehnaná sóla.
Nebyla to žádná synapse bizarních nálad. Zvolený rámec byl uvolněný a pečlivé využití
kytarových "bustrů" zvýraznilo hutný koncept tohoto songu.
Jemnější motiv, působivější a větší práce s melodií hlasového aparátu frontmana nás poté
uvítala v "War of Independence". Není pochyb, že nejstarším a nejsilnějším lidským citem je
strach, a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma. Nemluvě pak strach z
války. Skladba měla však výborný hudební motiv a nebylo třeba se zabývat válkou a co bude po ní.
Legrační vsuvka na závěr alba přišla v podobě ´vepřového kolena se zelím´ tedy
"Eisbein (mit Sauerkraut)". Tato nejkratší a nejpohodovější záležitost tak ukončila výtečné
album jehož dozvuky stále zůstávají v nás. Rád jsem zavzpomínal na tento skvělý počin... 27.1.2012 (powerhome [10/10])
