Brněnskou kapelu EDAIN můžeme řadit mezi moderně znějící metalové kapely. Momentálně se tomu říká progresivní směr. Jenže ne na bázi tisíce tónů za vteřinu, ale z pocitového hlediska, jež může otevřít brány netušených možností. Tam, kde jiní využívají svých technických schopností, oni rozvíjejí cit uchopitelnosti. Tam, kde jiní pracují s hudební překvapivostí, oni tvoří kompoziční monumenty emocí. O albu „Of Those Who Worship Fire“ i životě samotném jsem vedl rozhovor se zpěvákem Martinem Brňovjákem.
První otázka se nemůže týkat ničeho jiného, než naprosto fantastického, minimalisticky zpracovaného bookletu. Front cover vypadá jak nějaká patlanina rozpitých vodových barev, ale když se rozloží, tak je tam najednou tanker vjíždějící do mlhy. Teda alespoň doufám, že to je tanker a že opravdu zajíždí pouze do mlhy. Tak by mě zajímalo, byl nejdříve obrázek, ze kterého se vyvinula vize, nebo byla vize, ke které se hledal motiv? Jak probíhala proměna surového materiálu ve výsledný emotivní produkt?
Děkujeme. Tady patří všechna čest a sláva mladým umělkyním z Brna – Ivance a Jitce Vojtěškovým. A ano, Tvůj popis přesně odpovídá tomu, co na tom obalu je, navíc velmi šikovně kombinuje pár slovních obrazů z textů. Výchozí koncept jsme vykoumali s basákem Zdendou, přičemž tanker má v tomto ohledu symbolický význam; nemusím asi rozebírat jakou roli hraje v aktuálním dějinném vývoji těžba ropy a energetická bezpečnost. Ale abych neodbočoval, zadání znělo „tanker na ploše 3:1“. Výsledek předčil naše představy i očekávání.
Potěšující je rovněž to, že můžeme spolupracovat s lidmi ze svého bezprostředního okolí, vždycky jsem si cenil především výsledků kamarádské spolupráce. Dámy se dokonce uvolily, že se zúčastní oficiálního křtu kapely na festivalovém pódiu, nemusím dodávat, že to byla především čest pro nás.
O tvorbě EDAIN se mluví jako o progresivním metalu. Jenže v současné době se takto označuje snad vše, co není klasické nebo staroškolské. Na rozdíl od jiných takto cejchujících se kapel, které se snaží do jednoho taktu nacpat co nejvíce tónů, se vaše progresivita zakládá spíše na emotivnějších podkladech. Kde se u vás bere inspirace pro takto nervně povznášející atmosféru, které se snad bojí i houslový klíč?
Jsem rád, že to takto vnímáš, respektive že se nám daří takto svou tvorbu podávat. To škatulkování je dost ošidné, často matoucí, protože pod daným stylem si leckdo představuje něco jiného, ale to je holt úděl kapel, které hrají osobitou a nezařaditelnou hudbu, takže by nás to vlastně mělo těšit. Já osobně bych se omezil na to, že hrajeme technický heavy metal, ale pak už je na každém, jak to zhodnotí. Pro fanoušky OPETH nebudeme dost progresivní, pro fanoušky SHINING nebudeme dost avantgardní, pro fanoušky CELTIC FROST nebudeme dost heavy, ale naopak vím, že si nás rádi poslechnou i lidé, kteří se pohybují zcela mimo metal, ale najdou si v našich skladbách něco, co je zaujme.
Pro mě i jako posluchače je vždy důležité, jak skladba působí jako celek. Dokážu si samozřejmě vychutnat Petrucciho sólo i Portnoyovy bicí, ale úplně nejslastnější pocity mám, když mi celý prostor bytu zaplní plochy „Solitary Shell“ či „Metropolis“.
Tady mě napadá otázka drzá, ne-li provokativní. Spousta rockových muzikantů jsou samouci bez hudebního vzdělání. Sice někteří byli rodiči nuceni navštěvovat nějakou tu lidovou školu umění a tak možná i mají nějaké ty hudební základy. Umí někdo z EDAIN vůbec noty? Je možné třeba vidět některou ze skladeb v notovém záznamu? Sice je to nejspíše věc nepodstatná, ale možná by bylo zajímavé vidět, jak taková skladba vypadá v profi písemném zpracování.
Ale jo, z not bychom asi taky lecco zahráli, ovšem vzhledem k tomu, že drtivá většina tvorby probíhá tzv. v reálném čase, potřebovali bychom nějakého šikovného zapisovatele, který by to s náma stejně nervově nevydržel. Takže notové, či spíše tabulaturové zápisy našich skladeb existují, ale pouze jako výchozí reference, ke které si pak každý něco přidá.
Povětšinou jsme samouci, a pokud nás naši rodiče vedli k hudbě, tak se to především odráží na našem vkusu a na tom, že máme muziku rádi. To je dost podstatný vklad a já osobně jsem za něj vděčný. To ostatní člověk v rámci své píle a talentu dožene... a nebo, jako v mém případě, v rámci absence píle a talentu třeba nedožene.
Tak speciálně pro ty, jež nesledují nijak zvlášť textovou stránku nahrávek a zpěv berou spíše jako další hudební nástroj. Teda pokud se nejedná o nějakou jednoduchou vyřvávačku založenou právě na textu, což teda rozhodně není váš případ. Do jaké míry je ve vašem případě složité skloubit onu emociálnost hudební s tou textovou?
Podle aktuální nálady – mě i skladby – se naše texty ometají kolem společenských i osobních témat, tj. někdy je to o vášnivém sexu, někdy o politické situaci na Blízkém východě. Naštěstí hrajeme muziku, která nás nikam po tématické stránce nezařazuje, takže si tenhle liberální výběr mohu dopřát.
Skladatelský proces jinak obvykle probíhá tak, že se ve zkušebně dopiluje skladba ve své instrumentální podobě, přičemž mě mezitím napadají zpěvové linky a hraju si s frázováním, někdy už i s konkrétním textovým obsahem, a sem tam klukům popřehazuju sloky či přidám takty, aby mi pasoval počet veršů. Jakmile mám nápad, který chci zpracovat, a skladba je kompozičně hotová, obvykle netrvá moc dlouho, než sepíšu kompletní text. Poté zas nastává období odlaďování, přidávání drobných úprav, sem tam se změní slovíčko kvůli přízvuku, sem tam dynamika, leckdy mě něco napadne i během koncertu a posléze to použiji. Zkrátka chvíli trvá, než si celá skladba „sedne“. A pakliže jsme progresivní, spočívá to v prvé řadě v tom, že svůj materiál neustále v rámci svých skromných možností rozvíjíme.
Mimo to, spousta fanoušků po textové stránce řeší jakousi kýčovitost metalových támat. Dá se vůbec o něčem takovém v globálu mluvit? Vlastně každá kapela má svůj vlastní druh kýče. Jakým kýčem se tedy může pochlubit EDAIN?
Těžko říct, když nějaká glamrocková hvězda zaječí něco o tom, jak poveze svou „bejby“ na hárleji do hotelu zlomených srdcí, asi je to kýč, byť třeba pro dané použití nezbytný. Pokud by to zaznělo v textu EDAIN, asi by to lidi brali v lepším případě jako parodii. Ale jinak obecně nemyslím, že metal trpí nějakou kýčovitostí. Je jistě mnoho kapel, které nemají hudebně ani textově co říct, ale většina lidí, která dělá muziku, tak činí proto, že je kreativní a snaží se v prvé řadě prezentovat sama sebe, což je v tomto případě myšleno v dobrém. A pisálci mi snad dají za pravdu, že vyjádřit se prostřednictvím vlastního textu k nějaké originální záležitosti přináší až orgastický pocit seberealizace.
Na jednom z vašich profilů se nachází i zmínka o rock´n´rolu, který mnozí spíše berou jako živelnější až taneční záležitost. Je to snad odkaz na to, že se EDAIN rozhodně nevzdávají možnosti složit písničku v podobném duchu?
Osobně bych se tomu vůbec nebránil, na ten klasický taneční rock’n’roll ale asi pravděpodobně nedojde, i když takhle na soukromých uzavřených akcích už jsme si dovolili různé psí kusy, třeba cover od QUEEN. Skladatelský proces nicméně probíhá živelně, neplánovaně a bez jakýchkoli předepsaných mantinelů, záleží jen na tom, kdo přinese do zkušebny jaký nápad a jak jej ostatní v daný moment uchopí.
Každý muzikant si vždy pevně stojí za svojí prací a těžko by něco zatracoval. Přesto třeba s odstupem času začne mít i sám autor mezi svými výtvory své povedenější favority. Album „Of Those Who Worship Fire“ je ještě hodně čerstvá záležitost, přesto se zeptám. Nachází se na něm nějaká skladba, která se jeví býti bezchybnou a naopak nějaká, na které se třeba přeci jenom ještě mohlo zapracovat? Osobně mě fascinují skladby „Critical Inteligence I“ a „Critical Inteligence II“.
Mé osobní EDAIN „best of“ zahrnuje „Fragments of Frail Designs“ a „Aphrodisiac“ z debutu, singlovku „The Sulphur Breather“ a z novinky mám nejradši „Silent Weapons for Silent Wars“.
Pokud jde o nové album komplet, těší mě, že se nám v prvé řadě podařilo dosáhnout v rámci jednoho celku maximální rozmanitosti, zkrátka každá jedna skladba je svébytná, představuje trochu jiný ksicht kapely, přitom jsme nic takového dopředu neplánovali. Trochu to samozřejmě souvisí s tím, že se nesnažíme o kvantitu, ale soustředíme se na maximální dotažení těch skladeb, které máme.
Technicky nejpokročilejší z jakéhosi „vývojového pohledu“ je „Blood as an Anaesthetic“, ale nevím, jak moc tohle řadový posluchač rozlišuje. Zase třeba „Of Elements and Men“ je taková nenápadná skladba, ale mám ji strašně rád naživo, je tam pár vyloženě chytlavých rytmických momentů, které jsme zatím nikde předtím neměli.
Dvojskladba „Critical Intelligence“ je specifická způsobem svého vzniku – nahráli jsme nejdříve jam ve studiu a potom samotný bubeník sólo, už se záměrem, že ten záznam kluci vezmou a naaranžují z toho instrumentální skladby. Je fajn, že ten výsledek je prezentovatelný. Osobně věřím, že je dobré maximálně zdůraznit, že každý jeden člen v kapele má své kvality, proto tolik instrumentálních pasáží. Kluci jsou v tomto ohledu skromní, ale když je pochválím já, tak se snad nic špatného nestane.
Nedávno jsi se vrátil z Izraele. Jak často podobné výlety podnikáš a jaký je jejich záměr? V každým z nás je jakýsi neohrožený lovec Pampaliny. Ovšem každý vyrážíme na jiný druh lovu. Někoho fascinují národní a kulturní dědictví a historie s nimi spojená. Někteří dávají přednost přírodním krásám. A znám i takové lidi, kteří si ujíždějí na gastronomii a nevynechají příležitost ochutnávek tradičních jídel a nápojů. Sexuální turistiku radši vynecháme.
Snažím se cestovat, jak jen to jde, přičemž záměrem je kombinace všeho výše uvedeného, asi až na ten sex. Teda ne že bych se mu vyhýbal, ale pro samé kulturní dědictví není na všechno čas. Ale vážně, pochopil jsem, že jakákoli cesta kamkoli může být poučná, inspirující... a někdy ocením i to, že mám při čekání na letišti nebo na nádraží čas jen tak sedět a přemýšlet, protože nic jiného stejně dělat nejde.
Vůbec nejvíc fascinující místa, kam se budu vždy rád vracet, jsou Sarajevo a Jeruzalém, ani tak kvůli tomu, že jsou to turistické destinace, ale historie, která zde proběhla – ta dávná i ta bezprostředně aktuální – vytváří genius loci, který je pro mě nanejvýš poutavý. Ostatně musím doplnit, že Balkán a Izrael jsou mé velké lásky, kterým se věnuji i po odborné stránce.
Ale abych jen nemachroval, někdy prostě sednu na vlak a objíždím místní minipivovary se svými kamarády, posezení s příjemnými lidmi nad chutným nápojem je pro mě neméně obohacující.
Samozřejmě nejde nezmínit i tvůj label Zero Budget Productions. Nechci se přímo zaobírat nějakým edičním plánem, jako spíše druhem nahrávek, které vydáváš. Tvoje aktivity v tomto směru by mohly především zajímat lidi, jež baží po záležitostech netradičních, dalo by se říci progresivních, ale i zvláštních. To samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Míníš v tomto trendu pokračovat, nebo máš v plánu vydávat i nahrávky relativně klasického ražení?
Já ani nevím, jestli jsem někdy vůbec nějaké ediční či jiné plány měl. Rád se považuji především za kreativního člověka, takže jednám spontánně... na základě momentální inspirace nebo třeba společného přátelského ožrání se s kamarády z kapel, které vydávám. Poslouchám různé druhy hudby, nejen metalu, takže v tomto ohledu nejsem omezen, na seznamu mám old school black stejně jako experimentální progresivní kousky, vždycky jde pouze a právě o to, aby se mi ta muzika líbila a abych si s dotyčnou kapelou rozuměl lidsky. Vydávání muziky je dnes veskrze prodělečná činnost, takže je nezbytné, aby převažovala kritéria osobní spokojenosti.
Tady mě tak ještě napadá. První album vám vyšlo pod Pařátem a druhé pod vlastním labelem. Zkoušeli jste ohledně vydání kontaktovat nějaké labely, nebo se zdálo být rozumnější si to takříkajíc vydat sami a mít nad tím plnou kontrolu?
Pokusy o hledání labelu jsem absolvoval ještě na začátku minulé dekády s PARASOPHISMOU a pak ABSURD CONFLICT, pak jsem v podstatě naplno rozjel Zero Budget Productions, protože to byl ten nejjednodušší způsob, jak se vyhnout závislosti na planých slibech a vědět, na čem jsem. Takže EDAIN vlastně vznikl už jako kapela s vlastním labelem, přičemž to vydání debutu pod Pařátem byl nečekaný a samozřejmě velmi přínosný bonus. Je třeba si uvědomit, že v té době jsme až na lokální koncertování byli prakticky neexistující kapela. Přece jen, vybudovat kapele jakési jméno a pak propagovat výsledky naší práce je vůbec ta nejnáročnější součást fungování kapely, zejména vzhledem k tomu, že jsme prioritně nadšenci, kteří chtějí dělat muziku, nikoli marketingoví odborníci.
No, aby ten rozhovor nevyzníval fádně intelektuálsky, tak závěrečná odlehčenější otázka. Co EDAIN, ženy a alkohol?
Ó ano, mohu potvrdit, že k uvedenému máme kladný vztah. Ne snad že bychom se při každé příležitosti oddávali nějakým nezřízenostem, přece jen máme různé radosti i starosti, které vyžadují, abychom se jim věnovali s čistou hlavou a svědomím, ale hodí se připomenout, že zmíněný rock’n’roll není jen terminus technicus pro určité sekvence not a rytmů, ale životní styl.
Tak to jsi můj člověk a mluvíš mi ze srdce. Absolutně mi nedělá problém vedle notového papíru a sbírky básní postavit láhev inspirace a o piáno opřít něco sympatičtějšího než jsem já.
