Rád bych se tentokrát ohlédl zpátky do, zde již mnohokrát opěvovaného, roku 1995,
kdy světlo světa nebo spíše jeho temnotu spatřila nejedna zásadní deska doom metalové scény.
Jako další klenot z této těžké truhlice bych připomenul třetí studiovou desku britských
melancholiků MY DYING BRIDE s názvem "The Angel And The Dark River".
Ta v onom roce vyšla u Peaceville Records a produkoval ji Robert "Mags" Magoolgan společně s MDB.
Nahrána byla v Academy Studios v Anglii a jejích šest skladeb má délku 52 minut.
Jelikož sestava kapely dostála od té doby mnoha změn, uvedu, již tradičně, i sestavu hudebníků,
kteří se na vzniku této konkrétní desky podíleli. Neměnným členem kapely byl a stále je Aaron
Stainthorpe, jehož typický hlasový projev je s MDB určitě spjat zcela neodmyslitelně.
Mimo vokály je rovněž tvůrcem titulní fotografie i celého obalu alba. Struny kytar zde rozezníval
Andrew Caraighan, jenž je spolu s Aaronem jediným stálým členem seskupení až do dnešních dnů.
Druhou kytaru tenkrát obsluhoval Calvin Robertshaw a kytaru basovou třímal v rukou Adrian Jackson.
Dalším charakteristickým nástrojem "Umírající nevěsty" jsou bezesporu housle, které zde spolu
s klávesami mistrně ovládá Matin Powell, no a konečně posledním důležitým článkem byl v té době
i bubeník Rick Miah.
Desku "The Angel And The Dark River" jsem si koupil v den, kdy se na kraj snesla nádherná
sněhová kalamita, která docela dobře korespondovala s jejím převážně bílým obalem a náladou.
Dorazil jsem tenkrát domů, zavřel se ve svém podkrovním pokoji a ve zvláštním šeru zpola zapadaného
střešního okna jsem se nechal zvolna unášet smutnými tóny pomalého proudu této temné řeky.
Mantrické tóny kytary a následný rozjezd nejdelší skladby desky s názvem "The Cry Of Mankind" nám
hned v počátku napoví leccos o povaze a atmosféře celého tohoto díla. Připodobnil bych ho snad
možná k procházce zbědované smutné bytosti po tichém a prázdném zimním lese, kde jen sníh dopadá
na tváře stažené žalem a mráz obemyká srdce svým ledovým sevřením. Bez naděje, občas i plna hněvu
či rouhání, nebo naopak smířená se vším nesou se slova plynoucí z jejich úst. Studený vítr vane
a zlehka mává bezlistými větvemi stromů, jenž jako lhostejní strážci tu pozorují utrpení a smutek
nicotných lidských bytostí a těžké šedivé mraky brání neúprosně slunci v jeho jasném svitu.
Všechny skladby desky jsou prosyceny oním bezbřehým smutkem, utrpením i odevzdanou beznadějí,
a tragický hlas Aarona Stainthorpa přidává jim na naléhavosti a vážnosti. Z následujících pohárů
naplněných krvavými slzami nesoucích názvy "From Darkest Skies", "Black Voyage", "A Sea To Suffer
In", "Two Winters Only" a "Your Shameful Heaven" bych možná lehce vyzdvihl píseň "Two Winters Only",
jenž se mi svou zvláštní atmosférou a textem zaryla, spolu s úvodní skladbou, do paměti asi
nejvíc. Rozhodně tím ale nechci říci, že by zbylé skladby byly slabší!
Syrovější zvuk celé nahrávky rovněž skvěle souzní s její náladou a absence výraznějších
basů zde kupodivu není vůbec na škodu. Ostré a zvukově velice zvláštně zabarvené kytary dokáží
kouzlit jak krásné vyhrávky tak i opravdu tvrdé a velice silné rify. Hra houslí pak vše
perfektně dokresluje a dodává albu nesporný melancholický majestát. Neopomenu ani občasné
klavírní party, bez kterých si určité části tohoto díla už nedovedu představit. Album
"The Angel And The Dark River" je pro mě rozhodně jedním z prozatímních vrcholů tvorby této
kapely, a i kdybych se snažil sebevíc, slabého místa bych v něm zřejmě nenašel.
Ve velké oblibě mám i desku následující tj. "Like Gods Of The Sun" a nekriticky jsem pohlížel
i na jejich experimentování s elektronikou na albu "34,788%...Complete". Opětovné objevení
se tvrdších a brutálnějších poloh v následné tvorbě "Nevěsty" jsem sice přijal poněkud rozpačitě,
ale počínání kapely jsem sledovat nepřestal. Z novější tvorby mám pak oblíbenou například
desku "For Lies I Sire", která se vrací do polohy nejvíce sedící mému vkusu. Pomalejší a
melancholická poloha s čistým vokálním projevem mi zkrátka k tváři tohoto seskupení sedí
rozhodně nejvíc. Chápu, že tento názor se mnou jistě nemusí sdílet každý, nicméně kouzlo,
kterým mě hudba My Dying Bride zaujala, je vyjádřena převážně v těchto hudebních rovnicích.
Abych ale nebyl touto recenzí jen v historii a zcela mimo současné dění, musím poznamenat, že
poslední počin kapely s názvem "Evinta" (2011) jeví se mi jako velmi zvláštní, povedený a
zajímavý. K jeho ohodnocení si však v této chvíli ještě netroufám. 10.11.2011 (sekersson [10/10])
