Co za hudbu může produkovat kapela, schovaná pod tak originálním názvem plným ženskosti,
naděje a touhy? Na začátku před poslechem jsem vybíral ze dvou možností. Buď půjde o partu
adolescentních bláznů, kteří neumí nic a jako jedinou kloudnou věc byli schopni vymyslet
onen název, aby zaujali, nebo půjde o světem projetou partu muzikantů, kteří si s hudebními
nástroji rozumí víc než skvěle a budou si ze všeho a v neposlední řadě i ze sebe dělat pořádnou
píču. Zjistil jsem, že jak už sám název napovídá, pravda je někde uprostřed.
Když se mi točilo cd v přehrávači poprvé, chtěl jsem se o kapele dozvědět něco víc.
A tak když jsem zadal do google název kapely, jako první mi vyjel odkaz na encyklopedii
Wikipedie, kde se praví, cituji: "Píča je vulgární slovní, označení pro ženský vnější pohlavní
orgán - vulvu, nebo přeneseně pro ženu samotnou. Jako hrubá nadávka se dá použít i pro muže
(a to jak v oslovení, tak při referenci); pro maskulinní objekty existuje i přechýlená varianta
s pseudolatinizující koncovkou -us (píčus/pičus)". Takto to pokračuje samozřejmě dál a opravdu
doporučuji si tento článek přečíst, neboť i v této chvíli si uvědomujeme, jak je dobře, že ten
internet máme a co na něm můžem všechno poučného a potřebného pro nás i příští generace vybudovat.
Pečlivě jsem ještě jednou ostřížím zrakem projel celý článek a už jsem chtěl kontaktovat autory,
že Píča je kapela z Prahy, když tu jsem si všiml, že kdesi pod odkazem na doktora Uzla je uveden
i odkaz na kapelu. Tím odstavce ve Wikipedii nabraly na úplnosti a zamířil jsem tam.
Na webu skupiny se můžete mimo jiné dozvědět, že vznikla kdesi na konci minulého století
a na svém kontě má dvě cd. První z roku 2004 nazvané skromně "Píča I." a druhé s již více
propracovanějším názvem "El Píčko" z konce roku 2010. To osahuje čtrnáct skladeb.
Úvod otvíráku s názvem "Jirous" mě na chvíli pravda vyděsil, ale potom už si mě kapela dostávala
s každou skladbou víc a víc do svého světa, ze kterého už léta marně zkouším najít cestu ven.
Do světa chytré hospodské poezie, marnosti i radosti, nadhledu a sebeironie. Hlas zpěváka a kytaristy
Jirky Popela je pro tuto kapelu tím pravým ořechovým a třeba při poslechu velmi vydařeného songu
"Jedno na cestu" jsem měl pořád za to, že slyším Fumase z Původního Bureše a musel jsem se
přesvědčit v bookletu, zda tomu tak ve skutečnosti opravdu není.
Písničky se nikam neženou, nepostrádají vkusnou melodickou linku a chytré refrény.
Troufal bych si říct, že tvorba kapely je z mého pohledu ve větší míře o textech.
Na stole mám mnohdy kupu nikam nevedoucích nahrávek tuzemských kapel a musím konstatovat, že tak
kvalitní a přitom lehce uvěřitelnou práci, vždy s originálním poselstvím, jsem už dlouho neslyšel.
A přitom ty písně stále kolem nás jsou. Jsou na dnech nedopitých pulitrů, na bublajících,
prochcaných pisoárech a v tajemstvích popůlnočních veršů na nezaplacených účtenkách.
Nejprve mě nebavila snad jen skladba s trochu povrchním názvem "Dej mi" o tom, že do sexu nepatří
city, protože jsem stále ve stádiu, kdy si myslím, že "všechno přemáhá láska", ale čím dál častěji
mívám v dnešním světě pocit, že budu z tohoto rčení brzy vyléčen. Takže když to shrnu, vše z tohoto
cd je pravda a to se opravdu cení. Ať už vezmeme s vtipným nadhledem podanou píseň "Nemocniční",
což je místo, kde sám pracuji dvanáct let, tak je mi text zcela blízký, skvělý song "Aplaus",
který se lehce dotkne toho, jak to v životě opravdu chodí (..hrom, hrom oheň všechno zachvátí,
zkurvysyn se sem už nikdy nevrátí..), irskou lidovku "Whisky plnej džbán" s Jirkovým textem,
nebo dá se říci dojemnou baladu "Město", kterou si budu prozpěvovat při navrátu z restauračního
zařízení, až mi bude zase jednou smutno. Kloubok dolů. Tuhle Píču s velkým P si nechám opravdu
líbit. 5.9.2011 (Magua [9/10])
