Každé nové album Deicide patří do kategorie očekávaných titulů a málokdy přinese nějaké výraznější
překvapení. To největší a nejpříjemnější se bohovrahům povedlo v roce 2006, kdy opravdu pozitivně
šokovali zřejmě nepřekonatelným "The Stench of Redemption" a načli tak novou éru své historie,
z jejíž línie nevybočuje ani novinka. To však neznamená, že Deicide už teď točí jen pořád stejná alba
podle jednoho úspěšného mustru, a i na "To Hell with God" najdeme pár nuancí, které čerstvý materiál
trošičku odlišuje od předchozího.
První a nejvýraznější rozdíl, který ihned praští přes slechy, je zvuk, který může některé i překvapit.
Čistší, jasnější a prostorovější, spíše thrashovější než do zčernalého deathu, ovšem vzhledem k tomu,
kam se hudba Deicide už nějaká ta léta ubírá, to zase až tak velké překvapení nemusí být. Sám za sebe
bych řekl, že k současné tváři kapely je sound naprosto vystihující, a tak nezbývá než brát jako fakt,
že více než na potemnělou atmosféru se sází spíše na energii a tah na bránu. Bicí sympaťáka Asheima jsou
nazvučeny dost důrazně a opět si říkám, že tento chlapík šel za poslední roky kvalitativně hodně nahoru
a je pěkným příkladem toho, že když člověk na sobě maká (a nemusí mít ani talent od...), tak dokáže věci
a může se třeba z průměrného bubeníka stát bubeníkem dobrým. Kapitolou samou pro sebe novodobých dějin
Deicide jsou kytary, a i ty jsou díky zvuku ještě více řezavější a energičtější. Owenovo charakteristické
riffování dává občas vzpomenout na jeho působení v CC, zde mi ale jeho beglajty sedí více a opravdu
skladby perfektně drží. Santola, tak to je živá voda Deicide (a nejen jich), jeho sóla jsou opět
prstolamná a technická, ale myslím si, že už jsme od něho slyšeli i lepší práci a někdy mám pocit, že se
některé do struktury skladeb moc nehodí a že na tomhle albu se do materiálu nedostal natolik, jako např.
na "Stench..." a "jen" dobře odvedl svou práci. Krásnou výjimkou je poslední skladba "How Can You Call
Yourself a God", která je i díky vstupnímu kytarovému sólu doslova úchvatná a kdyby se v podobném duchu
neslo celé album, "zápach" z roku 2006 by měl vážnou konkurenci. Kdo se nemění vůbec, je samozřejmě
principál Glen Benton, jehož hřímající projev má díky zmiňovanému zvuku trochu jiný odstín, ale bezpečně
ho poznáte. Stejně neměnná je i jeho jednoduchá a účelná hra na tlusté struny, ale Bentonův přínos pro
kapelu spočívá v něčem jiném...
Suma sumárum, Deicide 2011 nezklamali, ani nijak nepřekvapili a natočili desku, která se dobře poslouchá,
a to není málo, zvláště vzpomeneme-li na poslední období s bratry Hoffmany. Z bestie kdysi zahalené
oblakem pekelné síry a vyzařující temnou auru se stala šelma oheň plivající a zběsile pádící, až jí od
drápů jiskry odskakují. Konkurence je však veliká a silná a budiž to Deicide motivací při natáčení další
desky. Nejraději bych hodnotil 7,5 body, ale tuto možnost žel nemám a tak trošičku přidám, protože mám
pořád tyto pekelníky rád! 20.2.2011 (prepil [8/10])
